Lehoučka Miroslav: Setkání s Přinašečem

Neuvěřitelné cesty osudu svedly několik pamětníků do blízkosti Přinašeče. Vyjadřuji velikou vděčnost autorovi za jeho vzpomínku, která obohatí i ty, kteří toto štěstí neměli.

Jak vzpomínám na pana Josefa Zezulku?

S vděčností, pokorou, s láskou, se zpřítomněním... to vše bezpochyby ano, ale toto jste asi primárně slyšet nechtěli. Tak jinak:

Nejprve muselo dojít k situaci, která umožnila první setkání a následný možný vývoj. Docela rád bych znal osudové variety, které snad mohly také nastat. Popsat ale mohu jen jednu jedinou, tu žitou. Nesnadný úkol. Ač bych rád, stěží to bude úplně přesné. Vždyť je to už, panebože kolik - už přes čtyřicet let? Říkám to dobře? 40 let.

Jinými slovy tedy chcete, abych se vrátil do druhé poloviny sedmdesátých let dvacátého století a ta léta přiblížit i těm, kteří dobovou zkušenost nemají.

Celá léta zpět jsem občas přemítal, co říct, co řeknu, až se mě někdy někdo zeptá jak vzpomínám na pana Josefa Zezulku.

Hypotetické odpovědi se lišily jen formou a rozsahem, ne obsahem ve svém základě - i když odpovědí mohlo být i mlčení. Záleželo i na tom, kdo by se byl tehdy zeptal. Domníváte-li se tedy, že jsem připraven vám odpovědět, není to tak docela pravda. Odpovědnost tíží, a proto je to nesnadné. A pak ten časový odstup, nu, omlouvám se předem...

(str. 6)