Kršňák Jan: Digiděti

Moře moci

Studoval psychologii, jenže během sezení v posluchárnách pochopil, že jej více než lidé přitahují počítače. Týden před obhajobou diplomové práce o životních funkcích nevědomí, doma rozchodil první neuronovou síť. Živí se programováním umělých inteligencí. Je odpoledne a jsou s dcerou sami doma. Sleduje na tabletu pohádky, on pracuje. Nechá se unést a zapomene na čas. 

Když si vzpomene, otočí se k dcerce. Natažena na posteli mlčky hltá obrazovku. Dávno muselo skončit, co jí pustil, bůh ví, na co se dívá teď.

"Měla bys to vypnout, už je čas," řekne nahlas. Ani se nepohne. Nevnímá ho. Vstane, jde k ní, větu zopakuje, ona si dá ruku po bradu a dívá se dál. Přistoupí k ní a tablet jí vezme. Čas, na němž se domluvili, dávno uplynul, ale ona nezná hodiny, ani příliš nevnímá plynutí času. Naštvaně sebou trhne a začne brečet.

Pláč se stupňuje a přechází ve vřískot. Mává rukama, natahuje se po tabletu, ale nedosáhne na něj, táta je mnohem vyšší než ona. Dívá se, jak se vzteká. "Ale notak," řekne, "už ses koukala dlouho. Stačilo."

Slova způsobí další, ještě silnější nářek, její vztek se stupňuje. Sedne si k ní a pokusí se jí obejmout, aby ji uklidnil. Dostane pěstí do obličeje. Nebolí to, je jí pět. Tělem mu projede slabá vlna vzteku. Nic neřekne ani neudělá. Nepatrně si odsedne a pozoruje, jak se dál zmítá v dekách a pěstičkou bouchá kolem sebe. Natáhne nohu a kopne do něj. A znovu. Nebolí to, ale je nepříjemné.

"Dej sem tu pohádku," vyjede na něj.

Ještě nikdy se mu nic podobného nestalo. Občas se prý neuvěřitelně vzteká, ale on to zažívá poprvé.

"Vrať mi pohádku!" Napřímí se na posteli a vrhne se na něj. Jde rovnou po obličeji, rukama do očí.

Odrazí útor, ale nemůže odrazit panický pláč, sklíčený jekot, zoufalství, které z ní tryská na všechny strany a smáčí postel. Její vztek proniká do jeho nitra. Dostane chuť jí jednu vrazit, ale udrží se. Zkusí to znovu, při výpadu mu patičkou šlápne na stehno. Bolí, to, vykřikne, ať toho nechá a silou ji svalí do peřin. Nečeká, že by šlo vřískat ještě vřískavěji, ale pětileté dívky bývají plné překvapení. Dvakrát jej kopne vleže a zvedá se k třetímu výpadu. Natáhne ruce a chytí ji dříve, než ho má na dosah. Drží ji pevně. Tak pevně, že se nemůže pohnout. Pláče, křičí a vzteká se. I on se vzteká. Ale ví, že se vztekat nechce. Pocítí úlevu. Zhluboka se nadechne a vztek ze sebe vypustí pryč. Drží ji pevně, cítí její bezmoc, nepouští ji.

Hlavou mu začnou běhat příběhy z dávno přečtených knih. Měla potřebu se dívat na pohádky. Zabránil jsem jí v tom. Nedal jsem jí na výběr. Začala se vztekat, když pocítila zmar a bezmoc. Z pohledu dítěte rodiče existují, aby uspokojovali jeho potřeby. Má-li problém, vyřeší jej. Ale teď je táta ten problém. Měl by zmizet a nechat mi tablet, pak by má potřeba byla naplněna. Jenže pak bych tu zůstala sama. Nevědomí v dětech nemluví, rovnou jedná. Pro dítě není nic hroznějšího než představa, že zůstane samo bez rodičů. Zmocní se jí přímo existenciální strach. Potřebuju, aby táta zmizel, abych se mohla dívat, a potřebuju, aby nezmizel, abych mohla žít. Jenže dívání se žití jsou pro děti totéž. Cítí totální bezmoc, její tělo nedokáže ten paradox vyřešit. Nemůže nic dělat, nemá to žádné řešení, bezmoc pohltí celé dívčí tělíčko. Vztek se líhne z bezmoci. Je jí pět a vzhledem ke světu a tváří v tvář otci nemůže vůbec nic. Ani neumí pracovat se svými emocemi...

(str. 79)