Konfršt Jan: Nikdy se nepřestaňme ptát (eseje z let 2021-2023)

Pročetl jsem pozorně všech dvacet Janových zamyšlení a užasl jsem nad šíří myšlenkového záběru spisovatele, filozofa a kamaráda Jana. Všichni si dnes klademe otázky dotýkající se samo podstaty našeho bytí. Už názvy jednotlivých zamyšlení lákají k četbě ("Naučme se říkat NE", "Měřme čas svou tvořivostí", "Nikdy se nepřestaňme ptát" atd.). Klást otázky bývá těžší než na ně odpovídat. Jan pokládá zásadní otázky a zároveň naznačuje, kde hledat odpovědi. Cesta k nim vede přes dávné, ale v současném světě opomíjené hodnoty: čest, slušnost, lidskou důstojnost, právo ptát se, zbavovat se strachu promluvit.

Maně vzpomínám na obdobný čtenářský zážitek, který jsem měl u traktátu "Hovory k sobě" Marca Aurelia. Jedna z jeho myšlenek je stejně naléhavá i dnes: "Někdy je větším hříchem mlčet než promluvit." Pokud není respektována názorová pluralita, pak společnost přichází o jeden z nejvzácnějších darů, který nám byl dán do vínku: svobodně myslet.

Důsledky povinné názorové unifikace už známe...

(Alfred Strejček, září 2023)

... Žijeme v čase, v němž je PRAVDA nejen relativizována, ale i hanobena. Pokládána za cosi, co je současné vládní garnituře na překážku při prosazování jejich představ. Od pravdy však na hony vzdálených. A jak je relativizace pravdy nástroj účinný, jsme si v časech minulých ověřili nejednou.

Co nám zbývá? Neochabnout. Není sice dáno, že se s pravdou již zítra, za měsíc, případně v tomto životě obejdeme, měli bychom si však říci, že nám ani není dáno ustat na cestě do její náruče. Je dobré trvale jí vycházet v ústrety.

Mrazivé je zjištění, jak snadné a v porovnání s délkou lidského života i rychlé je ovládnutí mysli člověka. Jednoho z celku - a lavina se začne valit do údolí. V dnešním světě, v němž má v tuctovosti hlavního myšlenkového proudu větší váhu reklama než touha hledat pravdu, stačí vyvolat falešnou naději, která ve formě sloganu "Udělejme tečku..." zní tak lákavě. A pak již stačí jen vytrvat. Nezaváhat a vršit jednu polopravdu či otevřenou lež na druhou. A nejlépe v rychlém sledu, aby nebyl čas na rozmyšlenou. V tom spočívá záludnost chování těch, jejichž cílem je osobní prospěch. Jejichž prvořadým záměrem není správa země v daném čase jim svěřená do rukou. Jejichž záměrem je, aby ne oni nám, ale my jim byli těmi sloužícími.

Místo hledání, jak smysluplně řešit obtížnou situaci, jsme svědky pokračující dehonestace pravdy, což potvrzují výroky NSS o tom, jak dlouhá je řada těch nařízení vlády shledaných v rozporu nejen se současnými zákony, ale i ústavou.  S ústavou, nejvyšším zákonem země. Ústavou, která má být právě v těžkých dobách nedotknutelnou zárukou práva, duchovní oporou člověka. Poslední jistotou. A právě z ní se stává vlivem činnosti vlády bezcenný dokument. Co je však ještě smutnější, je souhlas mas. Naše neochota zamyslet se nad tím, co mocní svými kroky sledují a komu dopad jejich činů prospívá. Děsivou realitou se stávají pohádky o krysaři či o králi, v níž nám strach brání zvolat, že král je nahý...

(str. 63)