Jelínek Marian: Moje hovory s Konfuciem

Konfucius

Mám rád ten moment, kdy se tramvaj blíží od Veletržního paláce k Výstavišti. Když pak projde pod viaduktem, zahne doprava a uvidím tu nádhernou budovu s hodinami. Tahle dvanáctka ale jela mírně doleva a zastavila mezi stromy, poblíž domu s nápadnou sgrafitovou věží.

Vystoupil jsem a hned jsem ho uviděl. Seděl na lavičce a na hlavě měl klobouk. Zůstal jsem stát a díval se na něj, z dálky, aby mě nezpozoroval.

Seděl nenuceně a na tváři měl mírný úsměv. Prošla kolem něj paní s kočárkem, na chvíli se dali do řeči, lehce se naklonil, aby viděl na miminko, přátelsky se na něj zašklebil, rukama udělal kašpárka a paní jela dál. Potom šel kolem pes, dal se s ním do řeči úplně stejně, pes se posadil a zdálo se, že mu rozumí. Za ním přišel jeho pán, a to byla další příležitost k rozhovoru. Na chvíli si k němu přisednul. U té sgrafitové budovy byl bar U Stromovouse. Zašel jsem dovnitř a sedl si na zahrádce na židli vedle hubeného platanu, abych na něj viděl. Odehrávaly se před ním pořád stejné scény, tramvaje přijížděly a odjížděly, kolem chodili lidé a psi, on se pořád tak zvláštně usmíval a někdy s nimi hovořil.

Dopil jsem kávu a obloukem ho obešel. Všimnul jsem si, že vedle něj leží nějaká kniha. Potom jsem si ho prohlížel ze strany, od stromu. Někoho mi připomínal. Říkal jsem si to pak po celou dobu našeho prvního setkání. Když jsem za ním jel poprvé, nijak jsem si ho nepředstavoval; to jsem se odnaučil už dávno, protože jsem zjistil, že to k ničemu není. Představy o někom jsou zbytečné, protože i když vyjdou, nemusí to vůbec nic znamenat. Potkal jsem darebáky v obleku, co uměli udělat dojem. Dá se to docela dobře naučit, ve firmě jsme na to měli zvláštní semináře, ale mně to přišlo trapné. Potkal jsem ale i úžasné lidi, kteří vypadali úplně obyčejně a žádný oblek neměli...

(str. 18)