Jašík Jindřich: Psychiatrické maximum

Předmluva:

Dostává se Vám do rukou kniha, která má za cíl propojit svět lidí normálních se světem lidí "nenormálních." Z pohledu autora, který si prošel touto cestou tam i zpět, se totiž od sebe v zásadě tolik neliší. Psychiatrické symptomy jsou možná zcela normální reakce na zcela nenormální události. Vždyť prožité trauma je společné snad všem lidem s diagnostikovanou "duševní poruchou." Z toho důvodu není základním východiskem této knihy předpoklad, že lidé s psychiatrickou zkušeností mají nemocné mozky, nebo porouchané duše.

Psychiatrické maximum je volné pokračování knihy Cesta ze schizofrenie. Mé dřívější poznání rozšiřuje o více než šest let zkušeností v oblasti přímé podpory lidí s "psychiatrickými" potížemi. Kromě práce v multidisciplinárním terénním týmu jsem pracoval také pro NUDZ nebo Ministerstvo zdravotnictví, díky čemuž jsem nahlédl i do fungování celého systému péče o duševní zdraví v ČR. Poznal jsem, jak velký je rozdíl mezi překonáváním vlastních překážek a schopností poskytovat vhodnou psychickou podporu druhým. Jsou to dva zcela odlišné světy a do toho druhého jsem vstoupil až po vydání první knihy. Za svého nejlepšího možného učitele ve světě podpory lidí, kteří procházejí psychickou krizí, považuji Marka Hopfenbecka. Díky spolku Narativ jsem se od něj mohl v průběhu celého roku učit terapeutickému umění v rámci výcviku Otevřeného dialogu.

První část knihy vychází zejména z mého působení v oblasti podpory lidí s psychickými potížemi. Je postavená na otázkách, s nimiž jsem se setkával nejčastěji a tématech, která je z mého pohledu potřeba otevřít. Mojí snahou není touto knihou rozpoutat "válku," ale dialog. Přál bych si, aby se dostala také do rukou zdravotníkům, pro které možná bude kritickou, ale snad i užitečnou reflexí jejich praxe.

Druhá část knihy je na té první zcela nezávislá a z mého pohledu se věnuje důležitým životním otázkám. Je psána formou úvah a snaží se být určitým zdrojem inspirace při hledání životní spokojenosti. Ne snad, že bych došel na konec této cesty, ale čím déle po ní kráčím, tím více slepých uliček i užitečných ukazatelů jsem na ní potkal. Rád bych se s Vámi podělil o své dosavadní poznatky, protože psychické "nemoci" v mnoha ohledech vnímám jako důsledek životní nespokojenosti. A právě proto považuji zvyšování životní spokojenosti za ten nejlepší lék na duševní trápení. Snad v této části naleznete něco, co pro Vás bude mít léčivou povahu.

Ukázka:

Otázka myšlenek

Otázku myšlenek považuji za ideální přemostění pro přechod ze světa psychiatrických onemocnění do světa normálních lidí. Myšlenky jsou totiž něco, co mají tyto světy společné. Prožívají je a pracují s nimi lidé s psychickými potížemi i bez nich. Osobně mám pocit, že jsou to právě naše myšlenky, které dokáží přinášet naší duši nejvíce trápení. I kdyby to snad bylo naopak a naše myšlenky projevovaly nemoc naší duše, pak by byly naším hlavním prostředníkem k jejímu uzdravení. Je jedno, jestli prožíváme úzkost, deprese, OCD, psychózu, mánii, panickou ataku, nebo jakoukoli jinou psychickou nepohodu. Všechny tyto stavy mají společné to, že během nich prožíváme nepříjemné myšlenky.

Tyto myšlenky jistě nepřichází jen tak. Zhmotňují, nebo možná jinak řečeno zastupují, manifestují nějaký náš pocit, emoci, trauma, nedostatek, obavu nebo cokoli jiného, možná hlubšího, než se zdá. Nějakým způsobem vycházejí z nás a současně jsou schopné nás měnit a ovlivňovat. A nejen to, myšlenky jsou také schopné v nás spouštět všechny naše obavy i traumata, kdykoli je napadne a tím pádem do značné míry rozhodovat o našem psychickém stavu.

Když k někomu přijde vzpomínka na to, jak mu někdo ublížil a následně se kvůli tomu trápí půl dne, ke je příčina tohoto trápení? Může za to ta událost, která se v té chvíli neděje nebo myšlenka, která mu ji připomněla? Osobně si myslím, že odpověď se nenalézá ani v jedné z těchto možností. Bez události by nebyla vzpomínka a bez vzpomínky trápení ve chvíli, kdy se tato událost neodehrává. Nebudu proto dále pátrat po tom, jestli je primárním spouštěčem myšlenka, nebo něco uvnitř nás. Jestli byla dříve slepice, nebo vejce není tak podstatné jako to, že slepice i vejce jsou tu s námi stejně jako naše trápení...

(str. 93)