Hurdová Veronika: Božidara

... Malina ze spánku štěkla a cukla sebou. Asi ještě stále ve snech honila kočku. Rosie vytáhla z ohně klacek, vzdálenější špička rohlíku byla už černá. Opatrně ho z klacku stáhla a začala ho lámat na malé kousky, aby rychleji vychladl.

"Tvoje máme strašně moc touží po tom bejt milovaná. Tak jako každá jiná bytost. Jen ona prostě o trochu víc."

"Jak to?"

Božidara neodpověděla hned. Přemýšlela. "To je těžký říct nějak jednoduše.

"Tak to řekni složitě."

"Má v sobě strach. Strach, že ji opustí ten, koho nejvíc miluje."

"Jako táta," konstatovala Rosie.

"Jo, jako Kamil. Ten jí tenhle vzorec jenom potvrdil. Ale předtím už ji opustil její táta, tam to tenkrát začalo."

"Děda ji ale přece neopustil. Vždyť umřel. Nemůže mu to vyčítat."

"Může, nemůže. Ono když je ti sedm, tak nad tím takhle nepřemejšlíš. Rodiče jsou pro tebe samozřejmost. Když tam pro tebe nejsou, bereš to prostě jako zradu."

Rosie mlčela. Otázka, jak to ona vnímá u svého táty, těžce visela ve vzduchu jako vodou nacucaná mračna, do kterých stačí píchnout a začne z nich pršet. Nechtěla se do něj nořit, ale ten mrak přitahoval její pozornost. Na jeho pozadí se jí vybavovaly různé vzpomínky z dětství. Jak máma stojí ubrečená mezi dveřmi a pozoruje tátu, který nosí jednu tašku za druhou a nakládá je do auta. Jak tiskne ucho na zeď a poslouchá telefonní hovor rodičů. Máma přechází ze šepotu do křiku a vyhrožuje tátovi, že když se bude chovat takhle, Rosie mu na víkend nedá. Jak spolu jen ony dvě sedí u stolu, ona si vybarvuje omalovánky, a najednou se bez zjevné příčiny máma rozbrečí a není k utišení. Jejich tichá spiklenectví, kdy ji maminka jako malou ukládala do postýlky, tulily se k sobě a slibovaly si, že se nikdy, nikdy neopustí...

(str. 189)