Hurdová Veronika: Moje milá smrti

Bývala jsem dost drzá holka. S pěkně ostrými lokty. Praha mě naučila. Když do mě někdo vrazí na eskalátorech, pěkně mu od plic vynadám. Když mi nějaký blbec hodí před koly auta myšku, vytroubím ho. Když se ke mně nechovají za přepážkou slušně, důrazně se ohradím a řeknu jim, co si myslím. Byla jsem vždycky první, kdo se hlásil o své místo na slunci.

Tohle všechno je už pryč. Rozplynulo se to. Smrt tu mou ostražitost a nesmířlivost rozmetala na cucky. Přemýšlela jsem, proč to tak je. Zjistila jsem, že najednou vše vnímám v mnohem širších souvislostech. Nevidím jen ten závěr v podobě něčeho, co se "mi" děje, ale podvědomě tam cítím, že se muselo stát něco před tím, než do mě někdo vrazil, ohrozil mě na silnici nebo se mnou nejednal slušně.

Příčin může být mraky. Od špatné nálady kvůli nevydařenému rannímu sexu třeba až po to, že dotyčný nebyl v dětství zahrnutý dostatečným množstvím lásky.

Všimla jsem si ale ještě jedné zajímavé věci, která mě možná ohromuje víc než toto rozšířené vědomí o spojitosti příčin a následků. Registruju, že od té doby, co přistupuju s respektem a porozuměním k lidem, kteří se ke mně chovají nedobře, tak se mi to vrací. Jako by s úsměvem roztávaly ledy, jako by s každým milým slovem byl svět lepší...

(str. 143)