Hofler Stefanie: Mávnutí černými křídly

Ještě jsi tu
Hoď strach
za hlavu

Brzy 
vyprší tvůj čas
brzy
vyroste nebe
pod zemí
upadnou tvoje sny 
do nicoty.

Ještě
voní hvozdík
zpívá drozd
ještě smíš milovat
rozdávat slova
ještě jsi tu

Buď co jsi
Dávej co máš

(Rose Auslanderová)

Benovi je čtrnáct a zrovna mu umřela máma. Nejednou, jen tak. Ráno se probudil, v ložnici záchranáři, ale už se nedalo nic dělat. Teď se musí vyrovnat nejen se svým smutkem, ale i se svérázným truchlením mladšího brášky a tátovou uzavřeností a mlčením.

Nelehkým obdobím v pomalém rytmu dospívání ho provází spolužáci Janus a Lina, ale hlavně barvité vzpomínky na emotivní a energickou maminku.

... "Že to není pravda, viď?" zamumlal. "Že není tak úplně pryč?" 

Najednou vůbec nepůsobil nepřítomně, byl dočista vzhůru. Na tvářích měl fleky od pláče a modrýma očima se upnul ke mně - a já se nadechl a vydechl, nadechl jsem se znovu a zase vydechl a doufal jsem, že mě něco nebo někdo zachrání, abych mu nemusel odpovědět. Ale marně.

"Ne, snad není tak úplně pryč," řekl jsem pak a věřil jsem, že to je pravda. Nebo alespoň svým způsobem pravda.

Zčistajasna něco vytáhnul z rukávu pyžámka a bleskově to strčil do rukávu máminy noční košile.

"He, co to děláš?" zasyčel jsem tiše, jako by máma spala a já ji nechtěl probudit.

"To bylo peříčko," zašeptal Prcek. "To si může vzít s sebou, a až bude v nebi, pošle mi ho zase zpátky abych věděl, že tam dorazila."

Prcek mi do dlaně vsunul drobnou ručku a stiskl mi prsty takovou silou, že jsem ji prostě nemohl jen tak pustit. A tak jsme tam spolu pár vteřin stáli ruku v ruce před mrtvou mámou a já přemýšlel, jestli právě nenastala chvíle, kdy bych mu místo Prcku měl konečně zase říkat Kájo...

(str. 24)