Hellerová Poole Diane: Síla citové vazby

Od prvních let svého věku si budujeme typ citové vazby, která nás provází celým životem. Promítá se do naší emocionální krajiny, našich vztahů a do pocitu, jaký sami ze sebe máme. A po nějaké traumatické události – například dopravní nehodě, vážné nemoci, ztrátě blízké osoby nebo týrání – může tento typ citové vazby hluboce ovlivnit naši budoucnost.

Ve své knize Síla citové vazby Diane Poole Hellerová, průkopnice teorie citové vazby a léčby traumatu, ukazuje, že zdrcující zkušenosti mohou zpřetrhat naše životně důležitá spojení – s našimi niternými částmi, s fyzickým světem kolem nás a s ostatními lidmi.

Dobrá zpráva je, že se můžeme zotavit a bez ohledu na svou minulost všechna tato spojení znovu navázat. „Jsme ze své přirozené podstaty předurčeni k tomu, abychom se uzdravili,“ učí nás doktorka Hellerová. „I když naše dětství nebylo ideální, máme v sobě biologicky naprogramovaný systém bezpečné citové vazby a naším úkolem je najít, co brání tomu, aby se projevil, a naučit se, co můžeme udělat pro to, aby náš talent vytvářet bezpečné vazby zase převládl.“

Díky zásadním informacím a mnoha praktickým cvičením v této knize se naučíte, jak se vydat na cestu k větší intimitě, celistvosti a nezdolnosti.

„Kniha Síla citové vazby vám poskytne srozumitelný ukázkový rámec pro poznání vašeho jedinečného a někdy i spletitého zápolení s citovými vazbami, který je autorkou podáván svěžím, vtipným a neokázalým způsobem.“

PETER A. LEVINE, Ph.D.

Ukázka:

Pozorně naslouchejte

Začneme s jednou z nejsamozřejmějších dovedností. Všichni víme, jak je naslouchání důležité, většina z nás si ale ve skutečnosti neudělá čas na to, aby svoji dovednost naslouchat nějakým způsobem soustavně rozvíjela. Když druhému člověku pozorně nasloucháme, když mu věnujeme celou svoji pozornost a klademe mu otázky, které nám pomáhají mu porozumět, umožňujeme mu, aby nám sdělil, co prožívá - ne povrchním způsobem, ale tak, že má možnost opravdu se ponořit do svého nitra, uvědomit si vlastní pocity a vyjádřit je tak, abychom je skutečně pochopili. Při takovém způsobu naslouchání můžeme navodit pocit kontingence, o němž už jsem se zmiňovala dříve. Když druhému nasloucháme, nečekáme přitom na to, až se bude muset nadechnout a my mu budeme moci skočit do řeči a začít mluvit o tom, co máme na srdci. Skutečně naslouchat znamená, že reagujeme pozornými otázkami, jež mají podporovat a zprostředkovat porozumění, a že našemu protějšku vždy necháváme dostatečný prostor, než se pustíme do vysvětlování svého pohledu na věc...

(str. 44)