Žadlo Leszek: Uzdravující regrese

Regresing je metoda, která umožňuje uzdravit dokonce takové nemoci a psychické poruchy, se kterými si klasická psychologie a klasická medicína často nedovedou poradit.

Regresing zasel do mnoha srdcí zrnko naděje, které tam vyklíčilo a zdánlivě nemožné se stalo skutkem. Neexistuje trauma, které by se nedalo vyléčit. Neexistují situace, mentální nebo psychické bloky, které by se nedaly odstranit. Všechno je možné, protože v nás samotných je ohromný potenciál ke změně, k transformaci podvědomí na vyšší úrovně vědomí, potenciál, který dokáže utišit pláč, proměnit pocit příkoří v odpuštění, bolest v blaženost, agresi v klid.

Avšak regresing není jen terapií. Především je to metoda práce na sobě a také, po získání vlastních zkušeností, skvělý nástroj k tomu, jak pomoci sobě samému při řešení životních problémů.

Ukázka:

Léčení strachů

Zbavování se strachů za pomoci regresingu je dost pracné a vyžaduje trpělivost. Vychází se přitom z prozkoumání všech možných příčin
a úzkostných reakcí.
Ne každý uznává, že regresing je nejlepším prostředkem. Souhlasím
také s tvrzením, že tato terapie nebude vhodná pro každého. Je potřeba více odhodlání a rozhodnosti, aby tento způsob terapie přinesl ovoce. Pokud hledáme někoho nebo něco, co za nás problém úzkostí vyřeší, najdeme mnoho způsobů léčení – často účinných, ačkoliv jen s dočasným efektem. Léčení se zaměřuje na eliminaci příznaků strachu,
kdy klient nehledá sám, což sice eliminuje neklidné reakce, ale neodstraňuje jeho příčiny. Takový postup se doporučuje, když je stav klienta těžký (ohrožuje život) a klient nemůže vědomě podstoupit jinou terapii z důvodu např. psychické choroby.
Tehdy se používají:
– farmakologické prostředky,
– leukotomie (neurochirurgie),
– elektrošoky,
– hypnóza.
Podpůrně je možné používat:
– homeopatii,
– akupunkturu,
– reiki, polarity aj.
V situaci, kdy osoba trpící úzkostnými stavy je plně vědomá – neprojevuje příznaky psychické choroby – a sama se chce léčit, potřebuje jen povzbuzení, podporu a vedení, bude její léčení probíhat mnohem
méně invazivně. Stává se, že klient, jehož stav vyžadoval velký alopatický zásah, je po léčbě připraven na samostatnou práci na sobě formou
skupinové nebo jiné terapie.
Za způsoby získávání psychické rovnováhy se považuje:
– psychoanalýza (narkoanalýza),
– skupinové terapie,
– zájmové skupiny,
– behaviorální terapie,

– jóga,
– rebirthing,
– polarity, B.SM. ( = bioenergoterapeutické metody – pozn. red.),
– meditace, trénink alfa – terapie vizualizační (např. Silvova metoda),
– regresní terapie (např. regresing).
Účinnost těchto metod je různá. Některé z nich přinášejí pouze uzdravující efekt podle zásady volby menšího zla. Rozhodně nejúčinnějším se ukazuje spojení regresních terapií s afirmacemi a vizualizacemi. Vyžaduje to však zralost klienta a jeho připravenost ke spolupráci.

Úzkostné stavy

Když se Tvůj klid a radost prohloubí, začínáš cítit, že pro Tebe
smrt není (...). Když víš, že něco v Tobě trvá, něco, co se nikdy nemění,
radost, která trvá bez ohledu na okolnosti, poprvé víš, že je v Tobě něco nesmrtelného, je v Tobě něco věčného.
A ta chvíle, je okamžikem síly, potenciálních možností. Tehdy se
nebojíš. Tehdy strach zaniká.
Poprvé se díváš na skutečnost bez bázně (...).
Osho – Mapy vědomí
Po podobném stavu mysli toužíme. Někteří pociťují vnitřní klid, vědí, čím je skutečný pocit bezpečí, a emoce nad nimi nemají vládu. Avšak
pro většinu z nás je vyloučení strachu těžké nebo spíše nemožné, když
STRACH je nejčastějším emocionálním stavem vyskytujícím se u lidí
a je způsoben ohroženími, které provázejí náš život. Jeho součástí jsou
jak emocionální prožitky, tak i změny fyzické.
Vliv strachu na nás není vždy negativní – často mobilizuje k činu,
tehdy mluvíme o „reálném strachu“. Týká se situací, kdy racionálně
hodnotíme předpokládanou škodlivost očekávaného nebezpečí. Tehdy
bez spekulací utíkáme z místa neštěstí. Je samozřejmé, že když se například blíží větrná smršť, je při setkání s ní nejlepším řešením opuštění
ohrožených míst.

Avšak, když je strach příliš silný, tehdy paralyzuje a znemožňuje
jakékoliv konání nebo vede ke zcela iracionálním způsobům chování.
V souvislosti s tím není přemíra strachu žádoucí. Často se ukazuje, že
osoby, které projevovaly iracionální nebo přímo autodestruktivní reakce na situace ohrožení, dokázaly po sezeních reagovat klidně a předvídatelně.
Důvod, pro který ten muž (26 let) přišel na regresní terapii, byl dost
nekonvenční. Vždy ve společnosti, ve větší skupině osob nebo na oslavách se mu třásly ruce. Každé společenské setkání bylo proto vážným problémem. Různými způsoby zkoušel s tímto problémem bojovat, ale bezvýsledně. Čím větší pozornost věnoval tomu, aby ovládnul
své dlaně, tím to bylo těžší.
V průběhu sezení si připomněl své výlety na venkov s matkou – byl
tehdy malým chlapcem. Matka na něho vyvíjela nátlak, aby ukázal těm
z vesnice, jak je třeba se chovat u stolu. Tento vojenský výcvik ve společnosti dovedl chlapce ke strachu z vlastní neobratnosti, obával se, že
jednou se mu něco nepodaří a že něco zkazí. Odreagování napomínání a kritiky matky, jakož i strachu ze své nešikovnosti dovolily tomu muži zbavit se problému třesoucích se rukou.
Při pozorování napětí vyvolávaných nebezpečím, můžeme uvést několik stavů, které organismus projevuje, jsou to:
– obava,
– úzkost,
– strach,
– panika.
Každý z těchto pocitů má trochu odlišný charakter.

Obava (neklid, zlá předtucha)

Jsou to lehké úzkostné stavy snižující sebevědomí. Vedou k vyhýbání se situaci, kde se může objevit neklid. Způsobují často změnu rozhodnutí a to zcela nevědomě. Takové stavy se mohou podílet na snížení
aktivity a ztížit každodenní činnosti. Pokud se v podvědomí drží delší
dobu, vyvolávají stále hlubší nechuť k určitému konání nebo situaci.

Právě z takových nepostižitelných a roky pěstovaných obav se rodí fobie, které neočekávaně explodují v těžkých chvílích života.
Příklad: 40letá žena trpěla chronickými záněty v krku, navíc měla
zábrany veřejně prezentovat své názory, pokud nebyly shodné s názory většiny. Pociťovala obavu z hlasitého vyjadřování (tichý, tlumený
hlas), v práci nikdy nezaujala nadřízené postavení.
Po několika sezeních a práce na tomto problému se vyjasnily příčiny jejího chování. Při odreagování se žena vrátila do dětství, kdy byla
nadmíru kárána otcem a její spontánnost potlačována. Každý její hlasitější křik, způsob vyjadřování při hře končily ostrým napomenutím a často i bitím ze strany rodiče.
Po odreagování strachu z trestu a ze svobodného vyjadřování se
problémy s krkem staly minulostí. Její hlas nabral na síle a zvučnosti.
V zaměstnání začala postupovat, stala se tvořivým jedincem, nezávislým na většině.
Úzkost
Je vyvolána očekáváním nějakého zla, blíže neurčeného. Na rozdíl
od obavy, strachu a paniky se nevěnuje pozornost věci a v souvislosti
s tím ji charakterizuje pocit bezradnosti. Pocit úzkosti je subjektivní.
Může vyvolat zúžení pozornosti nebo amnézii kognitivních (poznávacích) procesů. Samotná emoce způsobuje změny v autonomním systému, což se projevuje například dušností nebo bolestmi hlavy.
(Příklad II: žena – 23 let) Neochotně se rozhodovala, zejména nerada se rozhodovala o tom, s kým chce být. Odkládala to na neurčito nebo se vůbec nerozhodovala. Taková reakce vedla k tomu, že všechny
partnerské vztahy byly neuspokojivé. Tajemství takového chování vyjasnilo sezení.
Ukázalo se, že tato osoba byla v dětství vychovávána bez otce.
Doma se stále hádaly babička s matkou a přetahovaly se o ni. Každá
pře se končila vyvíjením nátlaku na dítě, aby si vybralo, s kým chce zůstat. Zastrašené dítě, které si vybrat nemohlo (milovalo obě osoby), se
rozhodlo, že už nikdy nechce milovat a už nikdy si nechce vybírat.
Odreagování této situace vedlo k tomu, že si dotyčná osoba začala
vědomě vybírat, s kým chce být, a přestala se obávat situací, ve kterých se měla rozhodovat...

(str. 51)