Žák pravil : "Jak daleko jsou nebe a peklo od sebe?"
Mistr pravil: "Jako den a noc a jako jsoucnost od nicoty. Jsou v sobě a přece jen jedno je druhému jako nic a přece jenom působí na sebe a vedou se k radosti a k žalosti. Nebesa jsou skrze celý svět a kromě světa všude - bez rozloučení místa nebo určení a působí prostřednictvím božského zjevení jenom v sobě a v tom, kdo do nich vejde, anebo v tom, kdo se v nich projevil. Všude tam je projeven Bůh. Neboť nebe není nic jiného než zjevení věčné Jednoty, kde vše působí a má vůli v tiché lásce."
"Peklo je také skrze celý svět, sídlí a působí také jenom v sobě a v tom kde základ pekla se projevuje tak, jako ve falešné vůli a v jáství. Viditelný svět má obojí v sobě. Ale člověk podle časného života jest jedině z viditelného světa, a proto v časném životě a v zevním životě nevidí duchovní svět."
"Neboť zevní svět se svou podstatou jest pokrývkou duchovního světa právě tak, jako je duše zakryta tělem. Ale když zevní člověk zemře, tu duchovní svět se duším projeví buďto podle věčného světla u svatých andělů, anebo ve věčné tmě u ďáblů."
(str. 22)
Žák pravil: "Ale jak by se to shodovalo, aby člověk se miloval a zároveň se nenáviděl?"
Mistr pravil: "To co v sobě miluješ není tvým jástvím, nýbrž to, co je to dáno Boží láskou. Miluješ v sobě božský základ, čímž také miluješ Boží moudrost a Jeho zázračná díla a svoje bratry. Ale co v sobě nenávidíš je tvoje jáství, v e kterém na tobě lpí zloba a to co činíš, poněvadž bys chtěl rád rozbíti toto jáství, aby se ti stalo naprosto božským základem.
Láska nenávidí jáství, poněvadž je věcí smrtelnou, a proto také nechtějí oboje státi vedle sebe. Neboť láska má nebe a sídlí v sobě, ale jáství má svět s jeho bytostmi a sídlí také jen v sobě. Stejně jako nebe ovládá svět a jako věčnost ovládá čas, tak také láska vládne nad životem přirozeným."
Čím více pokračujeme na Cestě, tím více milujeme ono skryté tajemství Boží, které v nás vyklíčilo a když se proměnilo v květinu, pak je milujeme tím více. Ale zároveň s touto vzrůstající duchovní láskou počneme nenáviděti svoje zevní Já, které je nám stále překážkou a které je jako všetečná opice, která se do všeho chce plést a když jí v tom bráníme, chce nás dokonce kousnout. Dokud toto jáství není potlačeno úplně, což se může státi jenom z milosti Boží, dokud jsme v boji, poněvadž v nás vládnou dvě síly, z nichž jedna je nebeská a druhá pozemská. Tato věc byla již dávno vytušena mnohými básníky a dala jim podmět k velkolepým dílům, v nichž se snažili vyřešiti tento problém. K nejlepším patří Gotheův "Faust".
(str. 12)