Walsch Donald N.: Kde se potkává Bůh s medicínou

Doktor by neměl být tím, kdo rozhodne o tom, zda resuscitovat.

Takže bych byl rád, abyste věděla, že vytrvalost lékařské profese v případě neexistujícího písemného souhlasu pacienta je naprosto správná. Život je prioritou.

Žádný doktor na operačním sále ani při jakékoliv proceduře by neměl mít tu morální nebo duchovní autoritu, aby řekl: "No, víte, smrt je v tomto případě stejně tak dobrá jako život a kvalita jeho života bude jen těžko dobrá, pokud tuto osobu budeme resuscitovat nebo pokud přijdeme na nějaký zázrak, jek jej udržet naživu. Takže ho jen prostě necháme zemřít. Protože díky mému úsudku si myslím, že mu bude lépe po smrti." To by neměl být úkol vykonaný lékařem ani nikým jiným než pacientem samotným či osobou, která jej zastupuje.

Takže problémem není to, že by lékaři byli zaujati ve prospěch pokračujícího života. Problém je, že když je osoba naživu a dostatečně při smyslech, aby byla schopná říct: "Za těchto podmínek už žít nechci," (když jí doktor zachraňuje život), tak má měně autority nad svým vlastním životem, než kolik autority nad jejím životem má doktor. Což znamená, že jim je dáno méně autority poté, co se dostanou z operačního sálu a rozhodnou se: "Víte co? Chci zemřít." Mají menší slovo, než jejich lékař!

Doktoři se musí v takových momentech rozhodovat mezi životem a smrtí, ale pacienti ne.

Takže problémem není to, že doktoři zvolí záchranu života a dělají vše, co jim lékařská profese dovoluje. To není problém. Měli by správně zachránit lidský život při absenci písemného rozhodnutí přesně tak, aby se daná osoba mohla sama rozhodnout o tom, zda chce, nebo nechce se sníženou kvalitou života pokračovat - nebo to alespoň učinit skrze svého lékařského nebo zdravotního zástupce, který jí je blízký...

(str. 96)