Vořechovská Dita: Pavlíkův svět

Už je to několik týdnů, co jsem se ráno probudil a nejdřív úplně nevěděl, kde to jsem. Pak jsem si uvědomil, že doma u mámy. Něco se mi zdálo a viděl jsem to pořád před sebou. Pak mě ale máma zavolala, že jdeme do školy. Snažil jsem se ji neslyšet, ale pak pro mě přišla a odnesla mě do kuchyně. Dostal jsem chuť na kakao a na ovesnou kaši a pak se šlo do školy a já jsem na ten sen úplně zapomněl.

O víkendu za náma přijel na návštěvu strejda, atak jsem si na ten sen zase vzpomněl, protože ten pán ve snu mu byl trochu podobnej. Naštěstí jsme nikam nejeli a venku navíc pršelo, tak jsem si mohl na celej ten sen vzpomenout.

V tom snu byla snad celá naše rodina, dokonce i s morčátkama, co je máme u mámy. Jeli jsme kamsi na výlet, asi někam do lesa. Za kolem jsme táhli všechny naše věci i s autem, kdybychom náhodou už nemohli a potřebovali popojet. Akorát nás bylo hodně na to auto, takže bychom se do něj stejně všichni nevešli. Jak jsme šlapali, tak svítilo sluníčko a já jsem dostal chuť na zmrzlinu. Říkám to mámě a ona na to, že by si taky dala, že si uděláme přestávku. Podívali jsme se do mapy a v ní byla ta zmrzlina nakreslená, tak jsme se rozhodli, že k ní dojedeme. Zanedlouho se před námi opravdu objevila obrovská nafukovací zmrzlina. Když jsme k ní dojeli, tak tam stál pán a ptá se, co bychom rádi. Tak říkám, že tu zmrzlinu a on mi ji začal přivazovat na kolo, až se mi tam vznášela jako balón. Říkám mu, že takovou nafouknutou nechci, že chci lízací, a on na to, že takovou prý nemají.

To mě tedy namíchlo, až jsem z toho začal plakat. Křičel jsem na něho, ať mi ji hned dá. Pán se na mě usmál a říká, že by mi rád pomohl, ale zmrzlinu že nemá, tak abych to tak přijal, protože teď se s tím nedá nic udělat a co prý mi na tom vadí. Vůbec se mi nechtělo to přijmout, navíc jsem ani moc nerozuměl, co to vlastně znamená. A jako jak co mi na tom vadí? A jak to mám jako přijmout? A co to vlastně znamená, že to mám přijmout? Chci zmrzlinu a hotovo.

Vtom se objevil táta a říká, že už musíme jet dál, že morčata potřebují trávu a tady mají jen nafukovací zmrzlinu. S pláčem jsem vyrazil do kopce před námi. Jak jsem šlapal, cítil jsem se pořád hůř a zase si vzpomněl na toho pána. Jak to říkal? Co mi na tom vadí? To je přece jasný! Těšil jsem se na zmrzlinu a žádnou neměli. A já se bojím, že už další neseženeme. Když říkal, že to mám přijmout, tak já to teda zkusím. A začal jsem opakovat "přijímám, že se bojím, že už další neseženeme", a pak podruhé "přijímám, že se bojím, že už další neseženeme", a potřetí "přijímám, že se bojím, že už další neseženeme". Bohužel se to začalo zhoršovat a mě to mrzelo čím dál tím víc. V tu chvíli jsem nedokázal nic víc, než šlapat a pořád to opakovat.

Najednou mi blesklo hlavou, jak jsem kdysi ztratil součástku z autíčka a bál se, že už další neseženeme. Hm, tehdy to byl úplně stejně blbej pocit. Pak jsem to asi ještě pětkrát přijmul a najednou mě to mrzet přestalo. bylo mně zase moc dobře, na zmrzlinu jsem si už ani nevzpomněl. A už tam pak ani nebyl ten kopec, ani to naše auto a jeli jsme jen tak, ani batohy jsme neměli. A když jsme dostali žízeň a hlad, tak jsme sesedli z kola a byla tam studánka a jahody a maliny a taky tam chodil pán a rozdával autíčka a zmrzlinu úplně zadarmo...

(str. 31)