Vojtko Honza: Řeka s rozpuštěnými vlasy

Hřeben se na chvilku zastavil a Anežka cítila, jak se celý třese nedočkavostí.

"Jestli jsi dobře poslouchala, holka moje zvědavá, to se pak hvězdy semknou kolem sebe, aby se samy nebály a září tak velkou silou, až zaženou všechnu temnotu do nejmenšího kouta na světě. Kde nemůže ubližovat už žádným holčičkám a ani jejich tatínkům a maminkám."

Anežka cítila, jak se jí hřeben ve vláskách celý směje a tetelí se blahem, že je všechno v pořádku a dál může počítat všechny Anežčiny vlásky. (To ji vždycky náramně zajímalo, kolik jich vlastně má. A vždycky se zapomněla zeptat.).

Pak jí napadla další veledůležitá otázka, až celá vykřikla a otočila se za tatínkem. Ten se usmíval, držel prázdný hřebínek bez vlasů v ruce, a čekal, na copak ta malá holčička přišla.

"Ale tati, když tak všichni září, to přece musí být v noci někde vidět? A já tam teda žádnou velikánananskou hvězdičku nevidím."

Tatínek zvedl svoji obrovskou ruku a pohladil Anežku po jejích rozpočítaných vláskách. Znovu se na jeho tváři objevil úsměv a smály se mu i jeho oči.

"Ale Anežko, vidíš. Každé ráno, když otevřeš zalepená očička, tak vidíš." Usmíval se a usmíval.

Malá holčička se dívala do smějících se očí svého tatínka a hrozně moc přemýšlela, co každé ráno vidí. I ten hřebínek ani nedutal a přemýšlel s Anežkou.

"Jééééé, to je přece sluníčko! To je tak veliké a svítí každé ráno a pak celý den! A když přestane, tak přece přijde tma." Anežka se taky usmívala.

Tatínek ji znovu pohladil, tentokrát nejen po vláskách, ale i po tváři. "To mám ale chytrou holčičku."

Pak Anežku přikryl dekou pokrytou malými kvítky. Řekl už jen dobrou noc a nechal ji snít o hvězdách.

(str. 17)