Velechovská Eva: Vhledy

Zvednu hlavu a dívám se na slečnu. Vypráví mi: "A já mu pak řekla, že se o nás bojím a že mám strach skoro pořád." Ptám se jí, zda ho miluje. S údivem v očích mi odpoví, že ho miluje nade všechno. Opakuji svou otázku: "Takže ho miluješ? A přitom se o něj bojíš. Bojíš se, co bude?" Ujišťuji se ještě jednou, aby to slyšela: "Chceš říci, že se bojíš o vztah, bojíš se, aby neodešel, bojíš se, aby to krásné neskončilo?" Ano, ano, ano, ano. Pokračuji ve své úvaze. "Když se o něj a o váš vztah tolik bojíš, kdy ho tedy miluješ?"

Vhled: Je zvláštní, že říkáme, že někoho milujeme a přitom cítíme strach.Nebojíme se totiž o něj, bojíme se o sebe. Nechceme být opuštěni, zažívat bolestné pocity osamocenosti, ztráty hodnoty, vykolejenosti. Bojíme se, že to krásné už zítra nebude, ovšem tím druhému neukazujeme svoji lásku, ale svůj strach. Ze strachu na partnerovi lpíme, kontrolujeme ho, žárlíme a předvádíme všechny varianty závislosti. Z té vykouzlíme pomocí pýchy pocit lásky a nárok na to, aby nás miloval, postaral se o naše potřeby a plnil je dříve, než na ně pomyslíme. Je to cesta bolestných zkušeností.

Jde to jinak? Ano. Ale jak? Jestliže se postaráme o svoje srdce, otevřeme svoji vnitřní lásku a milujeme. Vždycky riskujeme, že ten druhý odejde. Ovšem pokud odejde, ty u sebe a se svým srdcem zůstaň...

(str. 29)