Vacek Jiří: Gurujóga - Neboli stezka pro mistry ...

Posuzování činů

Když posuzujeme činy ať jedinců nebo organizací, nemůžeme je brát odděleně, ale vždy podle zákona akce a reakce.

Každá akce budí reakci a tuto reakci je vždy bezpodmínečně nutné posuzovat jednak v čase, jednak v souvislostech.

Posuzování jednotlivých činů jednotlivě bez uvážení těchto vlivů nutně vede vždy k nesprávnému posouzení.

Zabít druhého je například zlý čin. Pokud tím však bráníme sebe či druhé, kteří jsou na nás závislí, jde dokonce o chvályhodné počínání. Zásadně platí, že nevinná oběť napadená útočníkem, který ji chce zabít nebo zotročit, má právo na obranu a to často i prostředky, které jsou běžně nepřípustné.

To platí i tehdy, když je obrana velmi tvrdá. Litovat oběti na straně útočníka je falešný soucit.

Útočník má vždy možnost svůj útok nepodniknout nebo zastavit a podobně. Jeho oběti jsou zaviněny jím a na rozdíl od obětí postiženého je za ně zodpovědný on a nikdo jiný.

Uplatňovat na nevinné oběti útoku měřítka, která by jim zabraňovala v účinné obraně, je velmi nemorální. Lidský život útočníků nemá stejnou cenu jako život jejich obětí.

Na straně útočníka pak není nikdo nevinen. Pokud je jím skupina lidí, každý její člen je vinný spolu s útočníkem již tím, že útoku nebránil.

Proto bylo například správné svržení atomové bomby na Japonsko, protože zachránilo mnoho obětí na straně světa napadeného Japonci a nejen to. Svržení zachránilo i mnoho životů útočníka. Jeho provedení bylo proto eticky i formálně správné.

Ti, kteří je odsuzují jako neoprávněné, hájí právo útočníka chovat se bez jakýchkoliv zábran ve svém útoku, ale omezují právo oběti se účinně bránit.

Zvláště v případě Japonců není odsuzování svržení atomové bomby ničím etickým, ale naopak obhajobou práva útočníka neomezeně vraždit. Toho se Japonci bez jakýchkoliv ohledů desítky let dopouštěli jak proti Číňanům, Korejcům i Američanům.

Za utrpení postižených japonských měst nesou plnou zodpovědnost sami Japonci a nikdo jiný. To samé platí pro Němce za 2. světové války a jejich nářky na nebohé německé oběti bombardování Drážďan a jiných činů odvety.

Apely na nepravý soucit jsou běžnou obranou útočníků, jak se zbavit zodpovědnosti za své spáchané zločiny a svalit vinu na jiné a nic jiného. Je to jen zastírání zodpovědnosti za spáchané zločiny házením viny na skutečně nevinné oběti...

(str. 36)

Jóga není demokracie

Proč jóga není demokracie? Například proto, že žádnou duchovní vlastnost či zkušenost nelze získat hlasováním neosvícených a v egu žijících lidí. 

Jóga a vůbec každá oblast božská není nikdy republika v čele s prezidentem, ale království jednoho krále - Boha.

Pochopit tento základní rozdíl je pro mnoho západně myslících bytostí často nemožné.

Jsou tak posedlí demokracií a lidskými právy, že nejsou schopni pochopit, že vše, co je vhodné pro svět a ještě s výhradami, je naprosto nevhodné v duchovním světě.

Duchovní právo spočívá na duchovních hodnotách a nikoliv na všelidovém hlasování. V duchovnu má každý právo jen na to, co svým úsilím v sobě dosáhl, kolik duchovních požadavků splňuje.

V rozporu s tím někteří hledající - zpravidla začátečníci - materialisticky zaměření se snaží prosazovat demokracii v duchovnu, kde neplatí.

Je pravda, že původem jsme si všichni rovni, ale současně platí, že naše současná úroveň je dána tím, co jsme my sami za sebe ve svém nitru dosáhli.

V duchovnu neplatí rozum, ale víra a poslušnost. Bez nich se duchovní život neobejde.

Proto plně platí: "Blaze těm, kteří uvěřili, ač neviděli."

To, co bylo řečeno, platí plně i pro duchovní autority. To, co je v nich cenné jako autorita, nejsou oni sami ani jejich tělesnost, ale duchovní výše, kterou sami dosáhli. To jim nikdo nemůže vzít ani dát, ale musí si ji plně zasloužit celým svým životem.

Všelijaké duchovní autority té které církve jsou nepravé, pokud nebyly dosaženy vlastním úsilím. Nikdo a nic jiného jim nemůže pravou duchovnost ani vzít ani dát.

A právě to je plná demokracie ve smyslu uplatnění těch, kteří dosáhli svým tvrdým a správným úsilím.

Kdo si osobuje nějaká duchovní práva, ale ve svém nitru nedosáhl jejich výše, klame druhé i sebe a soudí jej jeho skutky.

Kde není pravá láska, není ani pravá zbožnost. Tam a v tom se Bůh neprojevuje.

Jako vždy i zde platí: "Podle skutků poznáte je". Falešné autority nedosahují duchovních úspěchů a zejména těch ve světě...

(str. 38)