Urbiš Andrew A.: Terapie tmou

Pro svůj první pobyt jsem si proto vybral rekonstruovaný pěchotní srub - bunkr vybudovaný v rámci československých opevnění. Vybaven mísou vařené rýže se zeleninou, několika kilogramy jablek a balenou vodou jsem tam, hluboko v podzemí, strávil tři dny v naprosté tmě. Po nějaké době jsem ztratil pojem o čase a spoléhal jsem na své přátele, že si mne po dohodnuté době vyzvednou. Poměrně velmi rychle jsem se zorientoval v prostoru. Ležel jsem na vojenském kavalci v místnosti pro mužstvo a chodil jsem úzkou chodbičkou do stroze vybavené koupelny a na WC. Po nějaké době jsem začal vnímat (nelze použít výraz vidět) veškeré železné předměty. Kostry železných kavalců, zárubně dveří, kamínka a podobně. Vše jsem si mohl ověřit hmatem. Je ovšem zajímavé, že například hliníkový čajník "vidět" nebyl. Postupně s prodlužující se délkou pobytu jsem začal jakoby pociťovat hmotnost a tíhu železobetonu nad sebou. Příliš příjemné pocity to nebyly. Něco jako krize se projevilo podle odhadu druhý den. Začal jsem pociťovat úporné bolesti hrudního koše. Měl jsem pocit, jako by ta bolest vycházel zevnitř ze žeber. Pomocí speciálního dýchání a energetických cviků, které jsem se naučil při studiu tradiční čínské medicíny, bolesti postupně pominuly. Po výstupu ze tmy se mi točila hlava a zdálo se mi, jako by se mi houpala půda pod nohama. Na základě těchto prvotních poznatků a pozdějších zkušeností nedoporučuji 24 hodin po absolvování terapie tmou řízení motorových vozidel...

(str. 40)