Thich Nhat Hanh: Usmíření - Jak uzdravit své vnitřní dítě

Ve stejném okamžiku, kdy jsme se narodili, se narodil i strach. Během devíti měsíců, které jsme strávili v lůně naší matky, jsme se cítili v bezpečí, nemuseli jsme nic dělat, bylo to naprosté pohodlí. Ale v okamžiku narození se situace radikálně změnila. Pupeční šňůra byla přestřižena a my jsme se museli naučit dýchat sami za sebe. V plicích jsme možná měli vodu, kterou jsme museli vytlačit, abychom se mohli poprvé nadechnout. Na těch prvních několika nádeších a výdeších záviselo to, zda budeme žít, nebo ne. Právě odtud pochází onen prvotní strach. Chceme přežít. Jakožto děťátko máme ruce i nohy, ale neumíme je používat. Potřebujeme někoho, kdo se o nás bude starat. K prvotnímu strachu se druží i prvotní touha. Je to strach, že zůstaneme sami a opuštěni, a je to touha přežít. A ačkoliv jsme vyrostli a dospěli, prvotní strach a prvotní touha jsou zde stále.

Strach a touha mají stejné kořeny. Bojíme se, že zemřeme - a proto toužíme. Toužíme po někom, kdo nám pomůže přežít. Neustále doufáme, že někdo takový přijde, že nám pomůže, že nás ochrání. Cítíme se bezmocní, stále máme pocit, že nemáme zdroje a prostředky, abychom mohli sami přežít, a že potřebujeme ještě někoho. Pokud se však na naše touhy podíváme pozorněji, zjistíme, že ať už je konkrétní touha jakákoliv, každá je jen pokračováním prvotní touhy, a protože jsme nerozpoznali a neuznali touhu onoho dítěte v našem nitru, nemůže být naše touha nikdy ukojena. Chceme nový vztah, novou práci, více peněz, ale i když to vše získáme, nedokážeme se z toho radovat. Jedna touha následuje druhou, bez oddechu, bez zastavení...

(str. 34)