Štokrová Martina: Střípky moudrosti

Bližší informace

... A opět uviděla paní Alžběta kolem své maminky něco zvláštního. Byl to jakýsi stín, ale takový zvláštní. Nemohl být od slunce, neboť jeho paprsky dopadaly na záda maminky přímo a nic jim v cestě nebránilo. Co jen to bylo? Znovu paní Alžběta prosila vroucně o pomoc pro svoji maminku. Když tu náhle se ten stín stal ještě zřetelnějším. Bylo to, jako by spatřila malé tělíčko, které se nešťastně drželo její maminky okolo krku, hlavu mělo položenou na jejím zátylku, a jak mírně sklouzávalo dolů, když se maminka trochu narovnala, zarývalo své lokte do maminčiných zad. Také v tu chvíli se maminka vždy ohnula zpět do své shrbené pozice, ve které se odrážela velká bolest. Občas si mimoděk sáhla na svůj krk, který svíraly malé dětské ručky.

V údivu hleděla paní Alžběta na tento obraz a nedokázala pochopit, co zde spatřila. Jak se přiblížila a chtěla položit ruku na maminčina záda, vše se rozplynulo v záři slunečních paprsků.

Udělala ještě dva kroky a položila své dlaně na maminčina záda.

"Maminko, nechceš mi něco povědět, něco, co nevím, co tě trápí mnoho let a zřejmě máš od té doby ty bolesti?"

"Ach ano, Mám v sobě jednu velkou bolest, o které neví nikdo z lidí. Ani tvému tatínkovi jsem to nikdy nepověděla. Poslední dobou mne to dost tíží. Snad je nyní čas, kdy mohu o tom hovořit.

Moje milá Alžběto, tys byla dítě té nejvroucnější lásky k tvému otci. Naše láska byla v tu dobu čistá a krásná, a to tak velmi, že jsme se museli brát, neboť jsem zjistila, že nosím pod srdcem plod naší lásky. To si jistě umíš představit, jak by bylo na mne pohlíženo, kdybychom se nevzali včas, kdy si ještě nikdo nemohl ničeho všimnout. Ta doba, kdy ses narodila, byla pro mne tím nejkrásnějším. Celou dobu našeho čekání na tvůj příchod jsem prožívala neustálé štěstí a radost. A také, když ses narodila, měla jsem pocit, že i tvůj první křik byl doprovázen nádherným úsměvem. Bylas prostě dítě velké lásky a štěstí a já celý život prožívala tvou prosluněnou povahu jako balzám.

Po několika letech našeho soužití s tvým tatínkem jsme se náhle začali sobě vzdalovat. Dokonce i hádky se mizi nás dostávaly a já byla z toho zoufalá. Vzpomněla jsem si, jaké krásné období jsme prožívali, když jsme čekali na tvé narození, a dostala jsem nápad, že by náš rozkol s tatínkem mohlo napravit druhé děťátko.

Jak velmi jsem se mýlila. I když jsme se na další děťátko nesmírně těšili, přesto jsem se nedokázali k sobě v citu přiblížit tak jako dříve a já celou dobu očekávání narození dalšího dítěte jsem prožívala opět v hádkách o maličkosti s tvým otcem. Také býval častěji mimo domov a já se vlastně stále trápila. Jedinou radostí pro mne byl vždy pohled do tvých zářících očí a přesvědčení, že ty nesmíš nic poznat.

Pak se nám narodil Vilém. Již od počátku to bylo takové zasmušilé dítě. Přesně jsem v tu chvíli poznala, že se v jeho malém obličejíku odráží vše to, co jsem v sobě nosila celé těhotenství. Ano, byl plný depresí, však to víš, a já si celý život vyčítala, že se to nemělo vůbec stát. Tvůj otec nenašel k němu ani takový vztah, jaký měl vždy k tobě. Prožíval silně jeho slabost jako své selhání. To vše nás rozdělovalo ještě více.

Nechtěla jsem však, aby se mých dětí dotýkalo toto naše stále větší nedorozumění, a tak jsem vše v sobě potlačovala a nedávala na sobě znát..."

(str. 91)

Zboží zařazeno v kategoriích