Souzenelle Annick de: Symbolismus lidského těla

Bližší informace

Tato kniha nám objevuje nový a zároveň prastarý vztah k druhým lidem i k sobě samému: dokonalé sebepoznání, vědomí, že existují dva zdroje poznání, mozek a srdce, pochopení, že svět i lidé nutně dosvědčují nezměrnost božích možností. Zároveň je předobrazem nové a přece starodávné medicíny; ostatně jak můžeme léčit, nevíme-li z jakého archetypu vzniká nemocný orgán či pomíjíme-li metafyzické kořeny nemoci i utrpení a zbavujíce člověka jeho božské dimenze, "klademe na stejnou úroveň psychologii s ontologií"?Stojí na předpokladu, že člověk je archetypální bytost. Ve světě, kde fyzika a metafyzika jsou dvěma aspekty jedné a téže skutečnosti, kde náhoda je prozřetelností a život se řídí zákony, tam je nutně každý živý tvor vtělením archetypů, stojících v pozadí projeveného. Jakožto mikrokosmos, někdy též makrokosmos, spojuje člověk nebe se zemí; povolán k pojmenování všech tvorů rekapituluje celé stvoření; vládne všem třem říším, je "stvořen k obrazu božímu". Každý orgán, struktura, funkce či mechanismus je v určité rovině pouze vnějším projevem některého ze základních životních archetypů. Oddělit je od tohoto archetypu, znamená zahradit cestu k jejich porozumění.Od stromu sefirot k tělesnému schématu

Zdá se mi, že je nanejvýš důležité, ne-li přímo neodkladné zabývat se nyní božskými silami, Archetypy, tak jak se projevují na úrovni našeho světa jevů.

Ve vědomí dnešního člověka jsou všechny součásti jevového světa, zbaveny své "arché", buď v naprostém zmatku, nebo oddělení.

Anarchista má pravdu, odmítá-li nepravou "arché". V krajním případě se nemýlí v tom, že svět musí obnovit svoji "pravou" "arché" a potom bude an-archický (sen o "Velké noci" není ničím jiným než zmatenou předtuchou "Nebeského Jeruzaléma"). Ale stejně jako tomu bylo v případě ráje, také náš anarchista příliš pospíchá: Netrpělivostí ztratil člověk své místo v Ráji říká vizionář Kafka, z lenosti se tam nemůže vrátit. A tato lenivost nás drží ve smrtelné nevědomosti, vedoucí k tomu, že vlastníma rukama stavíme bludiště, z něhož je třeba najít cestu. Až se budeme tímto mýtem bludiště později zabývat, uvidíme, že východ z něj nám může ukázat pouze ono Poznání, které jsme vymezili jako nikoliv intelektuální.

U Tibeťanů zaujímá téma labyrintu tak významné místo, že je mnichům předmětem jedné ze základních meditací. Mnich vyznačuje cestu labyrintem prostřednictvím kresby nebo v prostoru - to je "mandala" - a meditace může začít: je třeba najít bránu či spíše, být jí uchopen. Nuže podobně jako oni bonzové, skloněni nad mandalou, my zase budeme pátrat v kresbě Stromu, aby nás uchopil a odhalil nám, jak je to s námi, tedy to dole, které jest jako to, co jest nahoře, aby se uskutečnil zázrak jediného.

(str. 44)

Zboží zařazeno v kategoriích