Rohovská Petra F.: Poznej mě slovy - Postřehy ze života ...

Poslední zpověď

Opřela si hlavu o červenou pohovku, která toho už zažila tolik, že by mohla vydat memoáry. Než začala listovat ve své paměti jako v zaprášeném fotoalbu plném vzpomínek, zavřela oči, aby si celý svůj příběh promítla na plátno svých víček.

Odpoledne ji čekalo povídání se studenty prvního ročníku, na které kývla, ani přesně neví proč. Možná aby měla nějaké chvilkové rozptýlení od těch všedních dnů, které se za ta léta začaly podobat jako vejce vejci. Nebo chtěla konečně nahlas vyprávět jednu kapitolu svého života, kterou nikdo jiný nikdy nečetl, a cítila, že je načase její řádky vypustit. Snad potřebovala svou bolest, která jí nedávala spát, zmírnit tím, že se o ni podělí. Tušila, že její plamen pomalu slábne a dohořívá, avšak než vyčoudí poslední ohýnek, aby mohla s klidem a smírem odvlát, musela promluvit.

Byl to snad hřích, pud sebezáchovy, nebo boj o přežití? Sama neví, a pokaždé když  se snažila najít správné pojmenování, tak si uvědomila, jak blížící se smrt nenechá mysl odpočinout, dokud neřekne své poslední slovo. Nesmí však být ledajaké. S mnoha ze svých spolubydlících v domově zažívala pár dnů před jejich odchodem pocity jako při zpovědi, kdy hříšník vychrlí úderné slogany v bleskové rychlosti, že je farář stěží stihne zaznamenat. Jen aby je vyslovili a měli klid. Ona by si však uměla vybavit všechny momenty až se zarážejícími podrobnostmi.

Sice ji občas paměť trápila, ale na tuto epizodu nejde zapomenout...

Je zajímavé, jak si člověk na sklonku života potřebuje dát věci dohromady, aby se připravil na svou další cestu v úplné, až panenské čistotě. Věděla, že až se studenti dozvědí její pravdu, tak na ni většina z nich bude hledět s otevřenou pusou se směsicí pohrdání, zloby, nepochopení a potřeby soudu. Ano, kolikrát si potvrdila, že lidé moc rádi soudí a dělají své závěry, jako by přesně věděli, co prožíval ten druhý a proč se tak zachoval. Tak snadné to bývá... jeden řekne něco kontroverzního nebo nelíbivého a ten druhý okamžitě přispěchá s rozsáhlou osobnostní analýzou.

Ach, pomyslela si nahlas: "Je tak snadné být souzen a soudit ostatní, když neznáme své životní příběhy. Řekni mi ten svůj a tím i to, kdo (skutečně) jsi..." Odhodlala se vpustit do tajů své zapečetěné kapitoly cizí lidi. Někdy bývá přece jen snazší odhalit svá tajemství úplně neznámým osobám, kdy vlastně vůbec nezáleží na tom, co si budou myslet. Ona ví své, a kdo nekráčel v jejích botách a vůbec tu ohavou dobu, kdy následující den nenabízel jistoty, ba naopak prohluboval zoufalství a bezmoc, nezažil, nemůže, nedokáže pochopit.

Krátce po poledni ji pečovatelka dopravila na místo určení. Vše bylo již nachystané a studenti se pomalu začali scházet ve velkém přednáškovém sále. Připadala si tak malinká v tom svém kolečkovém křesle, když zvedala hlavu, aby si prohlédla kupoli budovy, a následně sjížděla pohledy přibývajících mladých lidí, kteří zaplnili celý prostor. Tolik zraků upřených na ni, plných očekávání a vzrušení.

Pousmála se nad tou pozorností a matně zavzpomínala, kdy naposledy měla na sobě upřené oči tolika obdivovatelů jen svou pouhou přítomností. Kdysi opravdu stačilo, aby prošla... beze slov a zbytečných gest... Takovou moc měla, že silou své ženské energie uměla učarovat ostatní. Dar, či prokletí? Jedno je jasné... nejedenkrát si tím zachránila život.

Její tiché myšlenky přerušil hlas pedagožky.

"Vážené studentky a studenti. Jsem velmi potěšena vaší účastí a tím, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. Je mi ctí uvítat vzácného hosta, paní Gretu. Nepřála si uvést celé své pravé jméno a věřím, že tento fakt nijak neubere na intenzitě jejího příběhu. Dotazy prosím pokládejte až po skončení. Máte ještě nějaké otázky, než začneme? Ne? Tak dobře. Můžeme se do toho tedy pustit... Paní Greto, předávám slovo," zakončila svůj úvod magistra Kroulová.

"Dobrý den a moc vám všem děkuji, že jste se rozhodli věnovat mi část svého drahocenného času. Nebudu to natahovat a hned se pustím do vyprávění... Psal se rok 1942 a světovými dějinami otřásala válka, i když tehda jsem byla mladá dvacetiletá dívka a moc mi dopad toho všeho nedocházel. Čerstvě jsem se sestěhovala se svým přítelem do menšího činžovního domu. Měl pět pater a my bydleli v tom posledním, hned naproti výtahu. Na každém patře byly tři další byty. Ani nevím, jak byly velké. My měli garsonku, což nám jako zamilovanému páru bohatě stačilo..." odkašlala si a na okamžik se odmlčela. "Ale asi vás popis našeho hnízda lásky nezajímá..." usmála se. "Vedle byly ještě dva podobné činžovní domy a jeden z nich sloužil jako kasárna pro německé vojáky. Byli to mladí kluci, kteří se rádi otočili za pěknou dívkou a sem tam zaflirtovali. Byla jsem ve věku, kdy láska a její hrátky ke mně promlouvaly víc než střílení a zatýkání... Užívala jsem si mládí a dokud nezatkli mého snoubence, tak jsem žila ve svém světě. Ano, nebyli jsme sezdaní, ale tam v tom době to nikdo neřešil. Každý si žil tak nějak sám a o sobě jsme moc nevěděli. Zvláštní, že... Takový tajný mikrosvět."

Když to teď poprvé vyslovila nahlas, došlo jí, že je sama udivená, jak izolovaně od vnějšího dění tam všichni žili. Že by lhostejnost? Nebo nezájem? Či pudový strach nepídit se po ničem, co by mohlo něčí existenci ohrozit? Sama teď neví, jak to měla. Upila vodu, nadechla se pokračovala dál.

"S mužem jsme si užívali krásné milenecké chvilky..." přejela očima po sále, zda nezahlédne sklopené zraky studu či rudnoucí tváře přísedících, ale místo toho se potkala se zaujatými pohledy hledícími přímo do jejích očí.

"Byly dny, kdy jsme sotva vycházeli ven a oddávali se vzájemnému chtíči a smyslovým radostem. Občas k nám přišli hosté, jeho kamarádi z práce, ale vesměs jsme byli sami. Jednoho dne, když jsme se vraceli z nějaké zábavy spolu se dvěma dalšími páry, čekali tři muži před výtahem. Nikdy předtím jsem je neviděla a ani v ulicích jsem si nevšimla podobných uniforem. Abych byla upřímná, tak mi Němci celkem splývali a nevěnovala jsem jim větší pozornost. Tihle ale byli přece jen jiní... ty jejich kabáty, klobouk, pohled...

'Gestapo,' špitl můj přítel a prudce se otočil dopředu. Zezadu, ale tak, aby to nebylo vidět, mi sevřel ruku a pevně držel. Výtah byl průhledný, takže jak jsme stoupali výš, bylo zřetelné, že ty tři postavy nepřišly na přátelskou návštěvu.

"Ostatní ve výtahu strnuli a rychle si mezi sebou, mě vyjímaje, vyměnili pohledy, které jsem však nedokázala rozkódovat. Ruka mého snoubence se v té mé potila a třásla. Pochopila jsem, že něco je špatně, že bude zle. Nikdo nepromluvil, nebyl čas. Pustila jsem jeho ruku a udělala krok dozadu. Sklopila jsem zrak a hleděla dolů do země. Nebyla jsem schopna pohledět na svého muže. Děsila mě představa, že se něco stane. Byla jsem zmatená a měla tušení, že tyhle společné chvíle ve výtahu jsou naše poslední, že ho už neuvidím. Tak jsem se od něj odpoutala fyzicky. Odtáhla jsem se od něj!" vykřikla a zamáčkla slzu, která se drala ven. Kdo by řekl, že návrat do minulosti bude tak náročný? Tolik let uběhlo, a přesto to prožívala stejně silně jako tenkrát. Nadechla se a pokračovala dál. Ten pravý údiv teprve přijde.

"Na poslední chvíli jsem zmáčkla tlačítko s číslem 4. Dveře výtahu se stihly otevřít a já popadla kabelku a vyběhla ven. Neotočila jsem se. Ani ten poslední pohled jsem mu nevěnovala. Výtah pokračoval výš. Ustoupila jsem stranou mimo dohled slyšela pár slov v němčině. Pak se zaklaply dveře a výtah jel dolů. Zahlédla jsem mé přátele, včetně mého muže, sevřené v pevném objetí tří nepřátel. Od té doby nesnáším výtahy, obzvlášť ty skleněné," zakončila větu a vnímala svůj dech, který se zrychloval...

"Chcete přestávku? Paní Greto... nemusíte..." přiběhla magistra Kroulová a nabízela rozptýlení. Sálem byl slyšet šepot a šum. Dusná atmosféra by se dala krájet.

"Ne, musím pokračovat. Musím to říct celé... Jen jednou, a to bude dnes. Ať ti mladí tady vědí, že ne všechna svědectví z války jsou příběhy hrdinství a oběti," řekla dostatečně nahlas, aby se sál opět ztišil a získal její pozornost.

...

(str. 63)