Rath Hans: Ďábel je taky jenom člověk

Rozhodnu se, že si udělám pořádnou procházku, abych si vyčistil hlavu. Můj plán funguje. Po pěším pochodu skrz polovinu města se cítím natolik osvěžený, že dokonce na chvíli zvažuji zastavit se ještě na sklenku vína v baru Takahaši. Protože mám znovu jasnou hlavu, naštěstí mi dojde, že jde o idiotský nápad. Jediný doušek ryzlinku by zaručeně stačil, abych byl zase opilý jako štoudev.

Když odemykám domovní dveře, všimnu si muže s deštníkem, který čeká pod pouliční lampou. Maličko deštník poodtáhne, takže na krátký okamžik zahlédnu jeho tvář.

Zarazím se. "Pane Moosmanne? Jste to vy?"

"Dobrý večer, doktore Jakovi."

Odlepí se od lampy a pomalu ke mně zamíří.

Unaveně si povzdechnu. Blíží se půlnoc. Vlastně mi už před několika hodinami začal víkend. Abych se vyhnul podobným setkáním, nevědí vlastně moji pacienti, kde bydlím. I to patří k systému profesionálního odstupu. Nedá se ale vyloučit, že si tu a tam jeden nebo druhý dá tu námahu a zjistí si mou adresu.

Když Moosmann dojde až ke mně, pochopím, že musel stát na chladu několik hodin. Ve tváři je namodralý.

Správně bych ho měl poslat domů, nebo pokud má akutní problémy, odkázat na sociálně-psychiatrickou pohotovostní službu. Ale právě teď je mi ho líto. Navíc se mi svým způsobem zamlouvá.

"Co vás ke mně přivádí?" zeptám se a snažím se nedat na sobě znát, že mě tohle noční setkání dvakrát netěší.

"Rád bych změnil terapeuta," odpoví Moosmann zdvořile, vytáhne z kapsy kabátu revolver a namíří ho na mě.

(str. 106)