Pogačnik Ana: Být dnes člověkem-Rozhovor s duší mojí sestry Ajry

Z pohledu duše, který byla odešla, je věčný zármutek zatěžující a dokonce sobecká okázalost, protože je těžké pochopit, proč právě tehdy, když duše potřebuje pomocnou ruku, naráží na hluché uši a zavřené oči. Tato dělicí stěna mezi viditelným a neviditelným světem jez pohledu duše téměř neuchopitelná, hlavně proto, že toto oddělení přichází tak náhle - hned za přechodem.

Duše pak samozřejmě najde jiné způsoby, jak přesto pokračovat dál. Ale zpočátku to vyžaduje hodný čas si zvyknout, když ti ostatní jsou již nesrozumitelní a ty se na ně díváš jak přes tlustou skleněnou tabuli, dokud si nevšimneš, že již pro své bližní neexistuješ. Pro duše svět samozřejmě pokračuje, pouze fyzická úroveň nabývá úplně jiného tvaru, a tím vše také získává jiný vzhled, ale všechno je stále přítomné jako dřív. Proto je tak nesmírně obtížné tu dělící stěnu jednoduše jen akceptovat.

Osobně mě doprovázeli, naslouchali a podporovali mě, ale když si to vybavím z druhé strany, cítila jsem se už opuštěná. Bližní se domnívají, že byli opuštěni odcházející duší, avšak ve skutečnosti jsou to oni, kdo opouští tu duši, protože už neudržují kontakt ani sdílení s ní. Přitom se podvědomě staví za kolektivní oddělovací stěnu a činí se neviditelnými a nedosažitelnými. Jak osudové: ačkoli obě strany touží po vzájemné blízkosti, cítí se obě opuštěné a nemohou se v tomto zmatku nalézt!

(str. 34)