Novotný Petr: Nemoc hodných lidí - RAKOVINA

Tato knížka shrnuje výsledky zkoumání podstatně většího množství onkologických pacientů, pracovitých, skromných, obětujících se pro druhé a sebe zanedbávajících. Autor inspiruje nemocné k proměně životního stylu, čímž přispějí k úspěchu klasické léčby i uzdravení. Originalitu knížky umocňují dramatické příběhy nemocných.Jak hodní bývají onkologicky nemocní?

"Když mi řekli, že mám rakovinu, ztratil jsem veškerou motivaci..." řekl mi 66letý klient. Pojmy požitkářství, nevázanost, odpočinek, bezstarostnost, velkomyslnost, relaxace nebo láska mu mnoho neříkaly. Život bral od počátku odpovědně, což mu vtloukli do hlavy puritánští rodiče. Byli přísní a jen málokdy vyjevovali přátelské emoce. V dětství si myslel, že to stejně tvrdě funguje ve všech rodinách. A od mládí se už sám ukovával do rozličných pout odpovědnosti a stereotypů. Stres, jenž z rozmanitých závazků povstával, řešil například obžerstvím a pracovním zahlcováním. Šéf si ho vážil a dobře ho i platil. Během několika let přibral padesát kilo. Po sdělení diagnózy započal s tuhou askezí, takže podstatně zhubnul. Téměř nejí, pije pouze vodu, přerušil přátelské i rodinné vazby, nepracuje, žije z úspor v zahradním domku, kde civí většinu dne do stropu, čímž vlastně uzavírá sebedestrukční kruh. Ke mně ho dovezl jeho bratr v podstatě proti jeho vůli. Trvalo půl hodiny, než jsem ho přiměl ke komunikaci.

"Ženil jsem se ve 22 letech po půlroční známosti, protože jsem musel, považoval jsem za svou povinnost, aby dítě mělo tátu. Manželka byla spíš povrchní, naše vztahy se brzy znehodnotily. Zůstávala doma s kluky, já jezdil na dovolenou sám, společné zájmy nebyly. Když jsem s ní někdy spával, tak jsem si kvůli orgasmu představoval, že spím s jinou. Míval jsem milenky, asi tak deset či dvanáct. To byly krátké sexuální vztahy, odbývaly se vesměs ve firemním archivu. Teď už jsem takzvaně sek' se sexem... Někde jsem četl, že kdo se smrti nebojí, žije déle, jenomže já se opravdu nebojím, vždyť celý můj život stál za h....!"

Když onkologicky diagnostikovaní ještě kvetli zdravím, bývali považováni za hodné, prospěšné, až příkladné. Vynikali profesní spolehlivostí, výkonností i osobnostními kvalitami. Ohromovali bližní vírou, že je pouze otázkou času, kdy se jim podaří vyladit svěřený kousek světa k lepšímu anebo k dokonalosti.

V zaměstnání a v rodině upřednostňovali blaho druhých před svým blahem. Pro vznešené cíle obětovávali záliby, rodinné i intimní vztahy, dovolené.

Odolávali vábení k útěku či rezignaci. A svoje postoje k událostem považovali za důležitější než události. Omyly, nespolehlivost, lenost, požitkářství, bezstarostnost a neodpovědnost považovali za pochybení.

Občas pociťovali až bolestně svoje zájmové rozpory. Avšak i vzdor vyčerpání a ztrátě motivace hodlali až někdy v budoucnu svoji situaci změnit...

(str. 75)