Nosálová Věra: Slunce zapadá na východě

... Zavřela jsem oči a vzpomínala na tiché a moudré povídání starého pána při jedné z mých návštěv:

"Jo, jo, paní doktorko, všichni se podivují nad tím, že jsem se jako zázrakem vylízal z tý ošklivý choroby. Ale nebylo to jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo. Nikomu to nedoporučuju. Kdo se pro tuto léčbu rozhodne, musí bejt, jak se říká od dobrý mámy."

Starý pán se na chvíli odmlčel, díval se upřeně před sebe, zřejmě si promítal film o svém léčení. Po chvíli film skončil a stařeček pokračoval: 

"Ještě jsem s nikým o tom nemluvil, ale když to mermomocí chcete vědět, povím vám, jak na to. Kdo chce stejným způsobem jako já uniknout zubatej, nesmí bejt ničím svázanej. Ani láskou, ani povinností, ani majetkem. Já jsem to dokázal, protože všichni mí blízcí už se smířili s tím, že odejdu, víceméně s tím počítali a snad by byli i rádi, zůstala by jim chalupa...tím nechci říct, chraň bůh, že jejich láska ke mně skončila, ale nemáme už vůči sobě žádný závazky, já jsem svou povinnost k nim splnil, vychoval jsem je, pomohl jim do začátku a oni k dnešnímu dni už dávno splnili jejich povinnost ke mně. Důležitý je, že bych nikomu svým odchodem neublížil. I když navenek moje děti i vnoučata říkají něco jinýho, jsou to jen řeči. Mně i ostatním je ve skutečnosti lhostejný, jestli odejdu dnes nebo zítra, jestli mě sežerou nádory nebo umřu hladem. Jsem nejsvobodnější mezi svobodnými. Ta absolutní svoboda je jedním ze dvou důvodů, proč jsem vydržel těch šedesát dnů nelidskýho strádání. A že to bylo nelidský, tomu paní doktorko věřte. Byly chvíle, kdy jsem byl rozhodnutý všechno vzdát. Asi bych to udělal, kdyby neexistoval ten druhej důvod, proč jsem vydržel..."

Děda Šída se pak na dlouhou dobu odmlčel, jako by se schoulil do sebe, myslím, že na chvíli přestal vnímat své okolí včetně mé maličkosti.Seděla jsem tiše jako myška a neodvážila se rušit jeho rozjímání. Přemýšlela jsem o jeho předešlých slovech a trpělivě čekala, až bude mít chuť pokračovat ve své zpovědi. Po chvíli jako by se probudil a mluvil dál:

"Víte, paní doktorko, ten pocit absolutní svobody nám stále ještě nechává možnost volby. Když vás trápí silný bolesti, když se do hlavy nevejde nic jinýho než myšlenky na to otravný bolavý tělo, zatoužíte najednou se zbavit toho trápení, zvítězit nad bolestí tím, že ji navždy umlčíte. Musím přiznat, že často mi chyběl jen krůček k tej pomyslnej propasti. V takovej chvíli je moc důležitý mít motiv. Svůj soukromej, tajnej motiv, o kterým nikdo neví. Každýho napadne, že motivem mohou být děti, partner a co už tak tím motivem v lidskej společnosti bejvá. Ale to jsou všechno zase jenom řeči. Když vaše tělo svírá bolest obrovským svěrákem, houby vám záleží na mezilidských vztazích, vůbec se vám nechce kvůli někomu prodlužovat svoje utrpení, protože uvnitř cítíte, že tím vlastně prodlužujete i utrpení těch druhých. Ten motiv, jak už jsem řekl, musí bejt tajnej a jenom váš. Nikomu dalšímu do toho nic není."

Starý pán se opět odmlčel a přestal mě vnímat. Otevírala jsem ústa, abych se zeptala, co bylo tím jeho motivem, ale pak jsem si to rozmyslela, když bude chtít, řekne mi to sám.

Pauza byla dlouhá, po chvíli jsem se trochu netrpělivě zavrtěla na židli a starý pán to přijal jako výzvu k dalšímu povídání:

"Pojďte, ukážu vám ten motiv," pomalu vstal a vyšel z místnosti. Zvědavě jsem ho následovala. Zavedl mě do své zahrádky za domem, rozhlédl se, zhluboka se nadýchl a v jeho tváři se objevila zvláštní něha:

"Tak, paní doktorko,, to je moje milovaný království, můj tajnej motiv. Pojďte, něco vám ukážu," řekl tajemně a zavedl mě k velmi dlouhému záhonu u plotu. Zůstala jsem užasle stát, kam oko dohlédlo, byly samé lilie, nikdy bych nevěřila, že existuje tolik druhů této květiny, tolik barev a tvarů. Děda Šída se sklonil k jedné lilii s obrovským květem a něžně ji pohladil:

"To je krasavice, viďte? Poprvé rozkvetla loni, když jsem ležel v nemocnici, kdybych tam zůstal, už bych ji neuviděl. A to si představte, že jsem na její květ čekal tři dlouhý roky. Jo jo, čím větší krasavice, tím dýl jí trvá, než se vyparádí."

"To je nádhera," vydechla jsem okouzleně.

"Tak vidíte, paní doktorko, kdybych byl loni odešel, umořil by všechny moje krasavice plevel. Letos mám další dva nový druhy, ale ještě nekvetou, jsem zvědav, co mi holky ukážou." Zkontroloval, zda pozorně poslouchám a poikynul mi, abych byla tiše a opatrně nadzvedl velký lopuchový list. Seděla tam žabky, kupodivu neutekla.

"Vidíte ji mršku, dnes by tady nebyl, kdybych byl loni neodnesl její rodiče ze silnice. Její máma si nesla tátu na zádech a nenapadlo je nic jinýho, než se oddávat lásce uprostřed silnice. Naštěstí jsem je uviděl, zrovna přijížděl kamion, jen tak tak jsem je odhodil do trávy. I když, nebylo by to špatný umřít v takovej chvíli."

"Vy jste tak krásný, pane Šída," řekla jsem obdivně.

"Tak vidíte, paní doktorko, o co bych ještě přišel. Ať vzpomínám jak vzpomínám, že jsem krásnej, mi nikdy žádná ženská neřekla. A že jsem byl zamlada nějakej fešák," poklepal si šibalsky na hruď...
Zasmáli jsme se a pak starý pán zase zvážněl, rozhlédl se po zahradě a zamyšleně dodal:

"Jste první, komu jsem to svoje tajemství úspěchu svěřil. Tahle zahrada, to byl můj tajnej motiv, ta mi dala možnost ještě chvíli žít. A nemyslete si, je to pravá kamarádka, a tak pro mne měla v záloze schovanou i nabídku rychlý smrti. Loni na podzim rozkvetlo nezvykle mnoho ocúnů. Pouhé tři květy jsou smrtelnou dávkou. Moc to nevytrubuju, aby se to nestalo návodem pro nějakou zhrzenou manželku..." zase měl v očích ty šibalské ohníčky.

(str. 25)

Na řádky i mezi řádky tohoto skutečného neskutečného příběhu najdete povzbuzení pro opravdový a plný život zde na zemi. Asi nejlepší je knihu přečíst jedním dechem a zůstat tak ponořeni. Potom je doslova léčivá ...

... Prababička se odmlčela, odběhla si na další "výlet" a po návratu mi řekla s razancí jí vlastní:

"Napíšeš během svého života knihu o rozdávání svých jablíček, já ji napsat nemohu, za prvé si každou chvíli zašantročím brýle, za druhé mám jen tisíc semestrů. Ty jich máš dva tisíce. Tato kniha pomůže mnoha lidem. Naše lípa ti povede ruku."

"A nechceš ji napsat radši sama, budu ti hlídat brýle," chytala jsem se stébla. Žádná odpověď. Proč se ptám, když vím. Když prababička řekla napíšeš, znamená to napíšeš, kdyby řekla napíšu, znamenalo by to napíšu.

"Ale já neumím psát knihy, nikdy jsem nic takového nedělala a proč ta kniha má pojednávat o rozdávání mých jablíček?" bombardovala jsem prababičku otázkami. Odběhla si na další "výlet" a našla tam odpověď:

To je tak Maruško, každý člověk dostává do vínku sklenici plnou čiré, křišťálové energie. Ne každý s ní umí dobře hospodařit i stane se, že při neopatrném zacházení část té křišťálové tekutiny vyteče. Vznikne prázdný prostor, který musí být brzy znovu vyplněn, jinak je člověk unavený a otevřený jakékoliv chorobě, začne strádat nejen fyzicky, ale i duševně. Je velmi důležité, aby doplňovaná energie byla opět čistá.

Bohužel, černá, negativní energie, zlo, ďábel je pohotovější, rychlejší, zákeřně číhá za každým rohem a jakmile někde zahlédne onen prázdný prostor, okamžitě se tam vrhne a pak je zle. Nejen, že vyplní prázdný prostor černou energií, on navíc ještě zakalí zbytek té čiré.

Bílá, pozitivní energie, dobro, Bůh je silnější a zná své rezervy. Nechává ďábla jednat, nechává mu klidně vychutnat pocit vítězství, protože dobře ví, že ho pohybem jediného prstu může kdykoliv porazit a vyhnat.

Kniha, kterou pomocí lípy napíšeš, bude zásobárnou čiré, křišťálové energie, může z ní čerpat každý člověk, který ji napoprvé bez přerušení pečlivě přečte od začátku do konce. Dobře si zapamatuj - hned v úvodu knihy musí být zdůrazněno, že záleží jen na prvním čtení, pokud by čtenář knihu během čtení odložil a po čase začal číst podruhé od začátku, pak - třebaže by tentokrát dočetl pečlivě až do konce - nebude mu to nic platné. Pečlivé, nepřerušované první přečtení je jedinou podmínkou, aby čtenář mohl požádat o pomoc. Nemusí to být hned po přečtení, může trvat léta než bude potřebovat pomoc, někteří lidé možná o pomoc nikdy nepožádají, je však nutno předeslat, že o pomoc lze požádat pouze jednou. bylo by škoda vyslovit prosbu při zdolávání malého kopečku a pak nemít sílu, až se postaví do cesty hora. A ještě něco, není dobré vyslovit konkrétní přání, stačí, když čtenář kdykoliv po prvním přečtení si vybaví tento příběh a řekne nahlas - prosím o pomoc."

(str. 51)