Nevrlý Miloslav: Kniha o Jizerských horách

 

Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak. Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu, se vydám k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na Malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksaku nám sněžnice, ale nepotřebuji je, sněhy jsou dosud hebké a schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou bílou pláň: ani památky po jeho černých vodách. Led rašelinných tůní je ale ještě slabý, je nebezpečné opouštět známý břeh. Přes místo, kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero, vedou zaječí stopy. Za prosincového dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se nepohne. Stromy praskají mrazem a z lesů vycházím až v Rudolfově a až tam také potkávám prvního člověka: dvacet pět kilometrů nepohnuté lesní nádhery je za mnou. První díkuvzdání mrazu a čistotě.

A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To tehdy, mrz-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na Jizerce dvacet stupňů mrazu. Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na vysokých, do červena omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní. Nad lesy je zase nesmírné ticho, Jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským zvoněním k zemi. Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi zůstane na louce tmavá stopa. Je prudký jitřní mráz, suché jehličky jiní se na rukou dlouho nerozpouštějí. Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět: jsem dodaleka jediným tvorem, který v jizerských močálech vyzařuje teplo a život. Slunce stoupá po obloze, ale mráz neumenšuje. Zvedá se lehký pojitřní vítr a spouští jinovatku s tichým šelestem k zemi. 

 

(str. 205)