Neckář Petr: Nebe nebo

...Jobbi se zadíval do ohně. Doufal, že má Jamal pravdu. Že se mu brzy rozsvítí a on přestane tápat v temnotě vlastní paměti, která jej svým výpadkem neurvale vytrhla z komfortní zóny a době známého stereotypu. Veškeré dojmy se nějak motaly mezi pojmy. Tohle vnitřní nepohodlí se mu nelíbilo. Chytil se za hlavu a přál si být sám sebou. Opět znát své místo ve světě. Určitě by se cítil o poznání jistěji. Kolečka neustálého sebepotvrzování by se neotáčela naprázdno. Nevzpomínal si na blízké ani na důležité momenty svého života. Všechno, co nyní měl, byla neustále se proměňující přítomnost. Ta byla čím dál podivnější.

Z toho, co se doslechl od Jamala, to vypadalo na extra povedenou sebranku, která ale vůbec nepůsobila podezřele či nebezpečně. Jakmile se s někým setkal pohledem, dočkal se většinou úsměvu a vlídného pohledu, dokonce čaje i sušenky. Až na ztrátu paměti si neměl na co stěžovat. Nebylo čeho se obávat. V kruhu kolem ohně byl obklopen spoustou přátelských a většinou i sympatických lidí, již evidentně dávali přednost harmonii před konflikty, takže chtě nechtě jasně cítil mírumilovnou atmosféru, jež zde přirozeně vznikala. Nikdo nehonil svoji důležitost, nikdo se nesnažil udělat na někoho dojem nebo si na sebe stáhnout více pozornosti. Ukusoval sušenky s lískooříškovou příchutí, popíjel čaj a s každým dalším momentem se cítil uvolněněji. Bílé kotě, které při příchodu chvíli nesl, kroužilo kolem, načež sebou pláclo k ohni. S ničím si nelámalo hlavu. A tak se pokusil o to samé, i když ta jeho byla stále obvázaná...

(str. 156)