Musilová Jana: Doteky jiné skutečnosti (poslední kusy,horší stav)

Člověk je v nejdůležitějších okamžicích svého života sám - v okamžiku narození a ve chvíli smrti. V prvém případě je s vnitřním nesouhlasem vržen z bezpečného, teplého a životodárného matčina lůna do světa, který jej přijímá jako něco odděleného, individuálního. Později se tak vnímá i on sám. Nechuť narodit se poznamenává často nejen dítě, ale i matku - psychicky i fyzicky. Jedinec může trpět depresemi způsobenými porodem ještě v dospělém věku. V krajních případech nesouhlasu individuální duchovní podstaty s narozením může dojít k poškození dítěte při porodu.

I když je pravda, že si během svého pobytu ve vyšší dimenzi sami volíme rozhodující faktory svého budoucího života - prostředí, do kterého se narodíme, rodiče, jejichž duchovní úroveň odpovídá přesně tomu, co se potřebujeme v novém životě naučit, majetkové poměry a zřejmě i jiné věci - v okamžiku, kdy má dojít k skutečnému příchodu na svět, se mohou někteří jedinci velmi bránit...

Také v okamžiku smrti je člověk sám, byť by kolem něho stáli všichni jeho nejbližší. Ostatně, je čím dál méně šťastných umírajících, kteří mají u sebe alespoň jednoho člověka z rodiny. Umírání může být velmi krátké, ale to je spíš výjimkou. Většinou je to proces, při němž má člověk čas se vyrovnat se světem i sám se sebou. Proto by smrt neměla patřit mezi lidská tabu. Není jimi a nikdy nebyla. Smrt patří k životu stejně jako zrození. A možná, že je ještě důležitější. Ti, kteří odcházejí, si s sebou nesou nekonečné množství zkušeností, znalostí, poznání i jistot. To poslední zní možná zvláštně, ale může být smrt nejistá? Je snad nejisté poslední rozloučení s modrou oblohou, oblíbeným stromem pod okny a s tváří člověka, kterého jsme nejvíc milovali? Slovo "naposledy" nezní nikdy realističtěji než v těchto chvílích.

Škoda, že je tak málo lidí, kteří si mohou svůj odchod z tohoto světa opravdu vychutnat. Umírání totiž nemůže být zlé, umírání je dobré, neboť je vyrovnáním, smířením. Je, mělo by být, důstojnou tečkou za každým životem, ale také příslibem věčného života, neboť naše duchovní podstata neumírá. Opouští jen tělo, které jí už nemůže dobře sloužit, opouští je, aby se po určité době oděla do nového šatu...

(str. 100)