Michie David: Dalajlamova kočka - Probuď v sobě kotě

Třetí kapitola

Jasnovidectví, telepatie, magické síly. Už jen pomyšlení na tyto schopnosti způsobuje, že se vám nastraží uši, viďte, milí čtenáři? A někomu se zas rozechvějí vousky.

Mnoho poutníků, kteří přicházejí do Dharamsaly, přitahují mystické příběhy, které slyšeli vyprávět o tibetském buddhismu. Opravdu - říkají si - stačí nějakému jogínovi v červeném rouchu jediný pohled, aby o mně všechno věděl? Vážně existují jedinci, kteří mají nadpřirozené schopnosti, siddhi, takže se dokážou bleskurychle pohybovat, levitovat, nebo dokonce prostupovat zdí? Nejsou to jenom mýty a legendy z dávné minulosti, je něco takového možné i v realitě našeho současného každodenního života?

Na okenním parapetu v prvním patře v pokoji Jeho Svatosti jsem měla to štěstí, že jsem během let nenápadně odposlechla řadu rozhovorů právě na tato témata. A také jsem se setkala s mnoha jogíny a jogínkami, jejichž aktivity jsem právě popsala. Pokaždé si dám záležet na tom, abych jim na jejich oblečení nechala aspoň vzorek své smetanové srsti. Až se vrátí do své jeskyně, do kláštera nebo do horské gompy, ze které k nám přišli, bude jim tato památka na mě připomínat, jak velikou blaženost prožívali v mé přítomnosti.

Pokud si snad myslíte, že je to ode mě troufalá domýšlivost, když naznačuji, že jsem zdrojem jejich velké blaženosti, dovolte, abych to upřesnila. Pravda je, že takový jogín zažívá skutečnost v trvalém stavu blaženosti. S kočkou nebo bez kočky. V jeskyni nebo na zámku. Velké životní zvraty osudu nemají na takovou bytost žádný významný dopad z jednoho prostého důvodu: má natolik vytrénovanou mysl, že prožívá realitu v trvalé hluboké spokojenosti. Ať už jsou vnější okolnosti jakékoliv, jeho vnitřní prožívání mu dopřává trvalou radost. A máme-li to štěstí, že se ocitneme v jeho přítomnosti, částečně se to přenese i na nás...

(str. 92)