Mehneová Sabine: Zážitky blízké smrti

Jednoho dne se přihlásí můj vnitřní systém včasného varování a já se jeho signálům vůbec nebráním. Vytuším brzkou smrt své tchyně a sbalím svoji "tašku mrtvých", jak jí tajně říkám. Myslím přitom na zavazadlo, které stálo vždycky připravené ve skříni, když se mi mělo narodit dítě. Porodní asistentka mi tehdy vysvětlila, že vše potřebné je třeba zabalit v klidu a včas, ne až ve spěchu na poslední chvíli. Jsem ráda připravená a velmi často bývám připravená v předstihu. Vždycky jsem hotová příliš brzy. Přesto vědomí správného okamžiku znám už ze svých dětských let.

Věděla jsem, že tchyně bude moci odejít v klidu a míru a moje taška mrtvých stála nachystaná ve sklepě. Bylo v ní množství čajových svíček a různých skleněných talířků, kapesníky a levandulová vůně i s patřičnou nádobkou. Věděla jsem, že až k tomu dojde, budeme držet stráž u mrtvé. Nikdo mi neřekl, jak se něco takového dělá, také jsem o tom nic nečetla. Jen jsem věděla, že to bude pěkné. Občas jsem o tom mluvila se svým mužem, abych zjistila, jestli je na takové rozloučení se svou matkou připravený. Byla jsem ráda, že se na to díval podobně, i když po takovém rozhovoru byl vždycky smutný.

Jeho matka je v naší rodině první, která nás přinutila, abychom se zamysleli nad tím, jak se vyrovnáme se smrtí a jak bychom se my sami chtěli jednou rozloučit se svými dětmi. Žádnou předlohu nemám. Nebyla jsem na žádném pohřbu svých prarodičů. Jedna babička zemřela již před mým narozením, druhá krátce po něm. A když zemřeli dědečkové, tak rodiče usoudili, že to není nic pro děti a že máme raději zůstat doma. Cítila jsem, že manžel je rád, s jakou lehkostí jeho a děti s tématem seznamuji. A mně dělá dobře, že to smím dělat. Nemusím se při tom vůbec přetvařovat. Chápu se této skutečnosti bezstarostně jako dítě...

(str. 45)