Maté Gabor: Když tělo řekne NE - Jak stres souvisí s nemocemi

Don, pětapadesátiletý státní úředník, prodělal operaci, při níž mu lékaři kvůli rakovině odstranili část tlustého střeva. Mezi jeho chronické stresy patří třeba nutkání k přehnané svědomitosti v profesním životě. "Rozhněvat mě dokážou problémy s pracovní zátěží," řekl. "Nevím, zda rozhněvat je tady to správné slovo, spíše se cítím frustrovaně. Vadí mi, když nejsem schopen zvládnout všechno, co mám na stole."

"A co jste s tím dříve dělal?"

"Zatnul jsem zuby, uklidnil se krátkou procházkou, pak jsem se vrátil k práci a dodělal všechno, co bylo potřeba."

"A co třeba zajít za tím, kdo byl zodpovědný za přidělování úkolů, a upozornit, že jich dostáváte příliš?"

"To by mě nikdy ani nenapadlo. Zvládnu cokoliv. Byl jsem odhodlaný mít nejlepší výsledky na úřadě, zvládnout nejvíc úkolů a nejlíp."

"Proč?"

"Z mnoha důvodů. Jedním z nich je moje přirozeně soutěživá povaha. Dalším je finanční ohodnocení. Dostávám dobře zaplaceno, a tak bych měl odvádět i dobrou práci. Vždycky jsem k práci přistupoval tak, že jsem zvládl každý úkol, který jsem dostal. Když mi dali víc práce, udělal jsem víc, když mi dali míň práce, udělal jsem jí míň."

"A když snižovali stavy a menší počet lidí musel zvládnout stejné kvantum práce?"

"Tak jsem pracoval víc. Dokonce jsem často chodil za kolegy, kteří si stěžovali, že jsou přetížení, a nabízel jim pomoc. Vždycky jsem trpěl pocitem viny, když jsem někoho nechal pracovat na úkolu, o kterém jsem věděl, že bych ho zvládl udělat líp. Také jsem si vyčítal, když jsem nedělal maximum. Byl jsem hrdý na svůj image výkonného zaměstnance, schopného zvládnout víc práce a rychleji než kdokoliv jiný."

"Vidíte v tom nějaké souvislosti s vaším dětstvím?"

"Částečně za tím pravděpodobně bude matka. Když jsem neměl perfektní známky, pokaždé to komentovala. Nic pro ni nikdy nebylo dost dobré. Vždycky automaticky předpokládala, že půjdu na vysokou, a bylo pro ni velkým zklamáním, když moje první práce byla na stavbě."

(str. 221)