Marek Vlastimil: Ukryté ženství -Další fejetony o ženách a pro ženy

Když žena mlčí, je to většinou vážné. Ženy donedávna mlčely ne proto, že by to v nich nebublalo, ale protože prostě neuměly pozvednout svůj hlas. Dnes se v denním tisku rojí celá řada ženských vyznání odhalujících mimo jiné i to, že si jejich pisatelky pravděpodobně v posledních dvaceti letech nepřečetly jedinou knihu o rozdílech mezi nimi a jejich muži. Jinak by věděly, že muži mají tunelové vidění: spatří jelena na obzoru, ale ťupky na zrcadle od čištění zubů opravdu, ale opravdu nevidí. A nejen že jsou pod jejich rozlišovací schopnost, oni se jimi navíc ani netrápí, a překvapí je, že se jimi trápí jejich ženy. Muži mají v hlavě velkolepé a světoborné plány, jak vynalézt to či ono, nebo řeší, proč Slavia zase prohrála. Péči žen o ťupky naprosto nerozumějí - až jich bude dost, tam se to umyje, přece...

Jiný nešvar mužů charakterizují ženy termínem "odkladači": když je potřeba přitlouct poličku, vyměnit žárovku, říkají ano, samozřejmě že udělám, pak to ale trvá nějakou dobu. A pokud si žena dovolí mu to připomenout, zavrčí: "Už jsi mi to říkala, udělám to, až bude vhodná chvíle." Jde o to, že muž nemůže jen tak, kdykoliv, ulovit jelena: toho je třeba nejprve vystopovat, naplánovat, jak mu nadběhnout, vybrat, kterého jelena ze stáda lovit. A navíc, muže v dětství neustále napomínala maminka a pak učitelka. Má až po krk ženských připomínek, které ho znejišťují a ponižují: on potřebuje svobodu! Když žena nechá na něm, kdy to či ono udělá, a pak ho navíc ještě i pochválí, může se z něho stát dokonce i ohleduplný a pozorný pomocník. Není dobré mu jeho úkoly připomínat, to považuje za nespravedlivou kritiku a ponižování. A když už jsme u toho, nepřímá řeč pro muže nic neznamená: on potřebuje instrukci, takže poznámka "Měl by se vynést kož se smetím" ho nezaujme a k akci nedonutí...

(str. 73)