Lexová Biri Markéta: Ostrov

Vyrovnání

Měla jinou krev. A děkovala za ni. Jediný pohled procítila celým tělem, barvy byly příliš jasné a zvuky měnily podobu s přicházejícími okamžiky. Každý dotyk ji trhal břicho a kousky masa pak házel přes den do Vltavy. Celé dny potom běhala v rytmu svého srdce kolem vody a hledala je pod třemi jezy, zapletené v podemletých a vykotlaných kořenech stromů, schované pod peřím labutí a černých lysek.

To, na co myslíš, Ester, to je tou cestou, ozvalo se jí v hlavě, a tak se instinktivně otočila na mloka, který stál po jejím boku a mlčky se díval do dáli, do vln, jež poprvé od začátku jejich plavby začaly naznačovat blížící se pevninu. Ester si toho zpočátku nevšimla, ale znaky, že již brzy přistanou, se pomalu začínaly ukazovat. 

Bojím se, pořád se bojím, odpověděla mlokovi a ani se nesnažila třídit si myšlenky tak, aby to, co říká, bylo dobře pochopeno. Vědomí, že toto neobyčejné, velké a moudré zvíře stejně dokáže přečíst jakoukoli myšlenku mimovolně jí probíhající v hlavě, jí dávalo svobodu říkat to, co opravdu chtěla říct. Bojím se sebe. Ta mozaika, která se mi v hlavě mimovolně skládá, ještě není zdaleka naplněná. Bojím se, co je v těch prázdných místech, naléhavě pokračovala. Co když to, co se teprve doplní, popře to, kým opravdu jsem? Kým opravdu chci být? Tvář sevřenou bolestivými pochybami se otočila k mlokovi.

Strach je to, co nás buď brzdí, nebo popohání dopředu. Jen to a nic víc. Jde o to pochopit, že cestu, již jsme si vybrali, je potřeba projít v celé délce. Přijmout se, znát svá slabá i silná místa a milovat je, milovat se, milovat...

(str. 71)