Levy Alexander: Sbohem, mami, sbohem, tati

Bližší informace

... Kdyby můj táta byl ještě naživu, bylo by mu už přes sto let. Vypadal by dnes o dost jinak než na té fotografii. Nejspíš by už měl značně oslabenou paměť i pozornost. Určitě by měl jiné pohyby a změněný hlas. Možná by ho ani příliš nezajímalo, co všechno se v mém životě děje. Ale táta, kterého si v duchu představuji, se nadále dychtivě zajímá o můj život a jeho názor na mě se po jeho smrti vůbec nezměnil.

V duchu vidím mnoho obrazů svých rodičů. Patří mně. Jsou mým dědictvím. Ta fotka mého táty, mé dcery a mě je součástí mého dědictví stejně, jako jsou teď všechny ty staré rodinné fotografie, které rodiče mívali vystavené na stolku v obývacím pokoji. Všechny tyto fotografie (a další, na nichž jsou lidé, které jsem znal a miloval) nyní společně visí na zdi v našem obýváku. Přešly z jedné generace na druhou a celá výstavka se nyní rozrostla. Vždycky žasnu nad tím, jak mocně na mě působí, když se zastavím a zahledím se do některé z těch nehybných tváří. Spojují mě s mou minulostí a s jiným světem.

Takové obrazy v sobě máme my všichni, kterým zemřeli rodiče. Časem mohou blednout. Můžeme se rozhodnout, že je omladíme či přeskupíme nebo že si jich nebudeme všímat. Jsou naše a můžeme si s nimi dělat skoro všechno, co chceme. Můžeme si je uchovat takové, jaké si je pamatujeme, nebo je můžeme přetvořit, aby vypadaly tak, jak si přejeme. Můžeme je přerámovat, změnit je z obyčejných ve vyšperkované, ze strohých v barvité, z rozsáhlých v omezené. Můžeme změnit jejich vzhled, a když tak učiníme, lze změnit jejich význam.

Ale nemůžeme je přinutit, aby odešly. Nikdy nás neopustí.

Jsou my...

(str. 88)

Zboží zařazeno v kategoriích