Lebenhart Tomáš: Příběhy nejen z ordinace I.

Bližší informace

Příběhy z ordinace nejsou čistou kazuistikou - jsou literárně (a často vtipně) zpracovány, s osobními poznámkami, které dokreslují, že lékař je také člověk. Mnohé z příběhů mají přesah do běžného života, dávají nahlédnout, jak nemoc vzniká i odchází. Autor zde bez obalu mluví o svých myšlenkách při léčení, pochybnostech i boji se zavedeným systémem a s pasivním přístupem pacienta k vlastnímu zdraví. Dodává odvahu těm, kteří se rozhodnou jít vlastní cestou, jakkoli je nelehká.

Výběr je doplněn historkami, které dokreslují autorův profesní i osobní život.

Zatímco první autorova kniha měla edukativní charakter a druhá popisovala jeho vlastní boj s jednou z nejtěžších chorob - depresí, třetí je psána lehkou rukou vypravěče příběhů.

A možná právě tato kniha nejsnáze najde cestu k srdci čtenáře, neboť dobře odvyprávěná historka umí pobavit i inspirovat.

---

MUDr. Tomáš Lebenhart je poctivý k sobě i ke svým pacientům. Hledá kořen nemoci, který často spočívá v destrukčním chování nemocného, a nalézá cesty, vedoucí přes homeopatii, ayurvédu, čínskou medicínu až k autopatii. Jako lékař nejen léčí, ale především vede k uzdravení. Je praktikem, který "bez pláště" předkládá vlastní názor na svět zdravotnictví, který za léta praxe v Praze i na Šumavě dokonale poznal. To, s jakou otevřeností mluví, svědčí o velké osobní odvaze i schopnosti sebereflexe. Pacientova odpovědnost za vlastní zdraví je základní stavebním kamenem těchto příběhů.Dva případy

Případ prvý: Přede mnou sedí utrápená matka se 17tiletým synem. Je to docela bystrý chlapec, má dobrý postřeh, humor, bedlivě sleduje, je v přítomnosti. Od pěti let trpí těžkou formou epilepsie s nočními záchvaty. Přestože bere troje chemické protiepileptické léky, téměř každou noc přichází stav neovladatelných pohybů, kroutí se, je vyděšen a často vstává a chodí po bytě. V té chvíli je neoslovitelný, neví o sobě. Matka s ním spí v pokoji a je v neustálém strachu. Ptám se, co tomu říkají neurologové. Prý nic, jenom píší léky a občas natáčejí EEG. Je třeba se s tím smířit... Zajímá mě, jak nemoc propukla, co předcházelo. Matka na mě nerozhodně hledí a marně pátrá v paměti. "Nedostal náhodou narkózu?" ptám se cíleně. Mám totiž bohaté zkušenosti s podobnými stavy, jež způsobuje právě celková anestezie.

"No jo. Byl na operaci, když mu bylo pět. První záchvaty přišly asi po měsíce..." vzpomíná matka. "Proč byl operován, co se stalo? vyzvídám. "Ale, měl často angíny, pořád antibiotika, tak mi nakonec na krčním řekli, že mandle musej ven." "A vy jste s tím souhlasila?" Nechápavě se na mě podívala. "No co jsem mohla dělat?" Smutně přikyvuji. Je to pořád dokola. Povinné ničení imunity mimo jiné očkováním, angíny, antibiotika, angíny, mandle ven + narkóza a často pak trvalé poškození mozku. No a pak další chemie...

Vysvětluji matce, že mandle jsou důležitou součástí imunitního systému, že jejich zhnisání je zoufalá snaha těla zbavit se jedů a že antibiotika jsou další jedy a měla by se používat jen ve velmi závažných infekčních stavech. Dále jí vysvětluji, že dětský vyvíjející se mozek je velmi citlivý na mozkové jedy, mezi něž narkotika patří. "Opila byste své malé dítě do těžkého bezvědomí?" ptám se jí. Nejsem si jist, zda plně chápe souvislosti. "Co na to krčaři?" chci vědět. "Epilepsiemi se nezabývají..." Nikoho nic nenapadlo, nikdo za nic nemůže, vše je v pořádku, matka nic neřeší... Kolik je v této zemi takových a podobných případů? Probuďte se, milí rodiče! Milí kolegové! Trochu více rozumu, samostatnosti, soucitu. Méně návyků a alibizmu prosím. Chlapci jsem podal homeopatický durman - Stramonium 200, v naději, že i po 12 letech zmírní projevy poškození mozkových buněk. Tento lék se velmi osvědčuje v podobných stavech. Uvidíme...

Případ druhý: Do ordinace přichází mladá, drobná, atraktivní žena. Černé kalhoty, sněhobílá blůza, perfektní účes. Trochu zlata... Je jí 32 let a bydlí v Německu. Rázně vchází, úsměv, pevný stisk ruky. Je milá, elegantní a přirozeně sebejistá. Věcně, bez emocí mě seznamu se svými potížemi. Trochu unavena... Před 8 lety jí sdělili, že má roztroušenou sklerózu. Bude třeba doplnit vyšetření lumbální punkcí. "Proč?" chtěla vědět. "Diagnózu již máme, nebo ne?" Ano, máme, ale přeci jen... patří to k diagnostickému souboru, víte..." To bylo ještě v Česku. "Neexistuje! sdělila neurologovi moje klientka. Byla jí navržena chemická léčba, hormony... Po seznámení s jejich vedlejšími účinky a efektivnosti vzhledem k nemoci, razantně odmítla i toto. "To už k nám tedy ani nechoďte," řekli jí. "To by mě ani ve snu nenapadlo," odpověděla a odešla.

Ptám se, co dělá. "Jezdím po celém světě a domlouvám stavby továren, abych to zkrátila. Nemoc prostě ignoruji, beru si přírodní vitamíny, výtažky z bylin podporující imunitu. Občas zajdu na magnetickou rezonanci v Německu. Nález je stabilní. Protože jsem občas víc unavená než dřív, potřebuju pomoct, jestli to jde." Vzhledem k její osobnosti dostala Aurum metallicum, homeopatické zlato a další informační léky pro podporu imunity a na hojení autoimunitního zánětu nervových obalů. Věřím, že tato nebojácná, samostatná žena neskončí na vozíku jako ostatní, klasicky léčené a uvažující... Takové pacienty je mi radostí léčit.

Tyto dva případy jsem měl v ordinaci v tentýž den asi před 14 dny. Zkuste, drazí přátelé, procítit naprosto odlišné lidské energie. Pasivní matka, jež se vším souhlasí, o ničem nepřemýšlí, nechávající odpovědnost na odbornících... a žena, která se nedá zastrašit, vyžaduje znalosti a bere svůj život do svých rukou... Právě tyto energie jsou tím zásadním v kvalitě našich životů, v tom, zda se uzdravíme!

(str. 51)

Zboží zařazeno v kategoriích