Larsen Anker: Kámen mudrců /AVATAR/

Věčný život není život s délkou let a dní. Věčný život je stav v duši člověka. Není v něm přání dalšího života. Má samu věčnost v sobě a věčnost nepočítá s roky a dny. Nuže, existuje život po smrti. Ale život po smrti není více věčností než tento život na zemi. Věčný sám je věčným životem. Bez něho je všechno na nebi i na zemi pomíjející. Žijeme, protože jeho život je v nás. Praktické vědění o tom, zkušenost toho - to je život věčný. Ten, kdo to zažije, je ve věčnosti a nestará se ani o ni, ani o to, co přijde po smrti.

"Kámen mudrců se čte jedním dechem. Přitom čtenáře dokáže jak pobavit, tak i pobídnout k zamyšlení a introspekci. Vedle vzrušující četby nás jemně vede a povznáší eticky, esteticky a především duchovně až k samému prolomení vnitřní nevědomosti.

Je dosud velmi málo tak vzácných a vskutku zajímavých literárních děl, která by takto citlivě a silně přibližovala čtenáře k zážitku věčnosti. Tím větší dík za toto obohacení našich knihoven a hlavně za nové objasnění záhadných hlubin naší vlastní duše." (Eduard Tomáš)

"Ano," odpověděl Kristián. Jeho tón byl tak ochotně chápavý, že se pastor Barnes rozhodl vyčkat s tím, co chtěl říci, na jindy, až bude vhodnější čas. Velice toužil, aby si rozuměli, ale zdálo se, jako by jim na tom až příliš záleželo. Částí své osobnosti si přál, aby jeho syn do kostela nešel a neposlouchal ho. Vždyť kázal špatně a věděl to. Totiž - kázal špatně dle názoru takového studenta. Bylo mu velmi dobře známo, že lidé říkají: "Barnes už není to, co býval." Nevěděli ale, že to bylo proto, že jím nechtěl být. Neobdivovali ho už, ale vlastně ho jistě měli radši. Tak jak se měli rádi mezi sebou. A s trochou soucitu navíc, protože se zhoršil. Nu což, on to byl schopen snést, ale co ho trápilo, byla chuť předvést se před synem. Protože kdyby chtěl, mohl ještě pronést jedno z oněch kázání, kvůli kterým za dřívějších časů přijížděli lidé zdaleka, jen aby ho slyšeli. Byl stále v pokušení to udělat, jen jedinkrát, jen aby to jeho syn slyšel, aby jen jedinkrát mohl číst v jeho očích, co dříve vídal v očích celé obce: hluboký obdiv k nadání tam na kazatelně. Pak by mu řekl: "Vidíš, synu, tak jsem kázal dříve, ale už to nedělám, a povím ti proč." Nemohl ale podlehnout pokušení, hrůza před okřídlenými slovy vězela v něm příliš hluboko. Nedokázal se již přimět, aby použil silnější slova a krásnější obraty, než za jaké mohl ručit svou osobností. Proto byla jeho řeč prostá a chudá a proto zůstal osamělý - protože nikdo nevěděl, že je to úmyslné. Ale viděl, že jeho syn je nadaný, a tak by byl nerad, aby ho přehlížel. A žádalo se přitom příliš: aby mladý muž rozeznal mezi tím, co člověk skutečně je a smí vyjádřit, a tím, čím se v poznání své nepatrnosti nechce zdobit. Ale jeho touha, aby ho syn pochopil, byla vroucí a hluboká.

Dočkal se toho, ale nedozvěděl se to, ačkoliv si Kristián upřímně přál mu to říci. Právě jeho jasné chápání otcovy poctivé povahy mu přinášelo plachost, poněvadž měl ve své povaze jednu chybu, za níž se styděl a kterou si netroufal vyslovit. Mohl na ni tu a tam zapomenout a cítit úlevu, nikdy to ale nedokázal, když byl pohromadě se svým otcem, jehož prvním přikázáním bylo za žádných okolností se nezdát lepším, než jsem.

A tak spolu kráčeli přes staré hřiště a mlčeli. Hledali prostý tón, který je nutný pro důvěrnou sdílnost mezi poctivými muži. Oba byli zklamáni a oba to kladli za vinu své vlastní nedostatečnosti...

(str. 65)