Krejčová Zdenka: Jako sen

Bližší informace

... V hotelu se tenkrát objevila celá tibetská delegace - lama tulku měl s sebou celou suitu mladých kluků, lamů, kteří ho chránili a starali se o něj. Byli z kláštera v Bantamu, což snad je údolí už na čínském území. Má prý tak úžasné klima, že v něm rostou meruňky, ačkoliv je to vysoko v horách - něco jako Šangri-La... Tibeťané přijeli vyjednávat s provinční vládou - věděli, že je chce Čína napadnout, a snažili se tomu zabránit. Provincii tehdy vládl hrozně nepříjemný člověk, který v našem hotelu taky občas bydlel. V hotelu se odehrávala i veškerá jednání, protože to byl největší dům ve městě - reprezentativní budova. Strašná, asi jako dejvický Internacionál, jen bez věže. Dvanáct, třináct let, to je věk, kdy spoustu věcí vůbec nevnímáš, ale některé věci zase vnímáš velmi silně. Tibeťané přijeli právě ve chvíli, kdy na mě pobyt v Číně docela těžce doléhal - seděla jsem u stolu a tupě zírala na leštěnou dubovou desku. Pode mnou brčálově zelený hotelový koberec a šest patek, vedle mě moskytiéra a nikde nic. Najednou jsem zaslechla opravdický smích, řehot, křik, dupání - něco tak nezvyklého, že mě to vymrštilo ze židle: pod okny se prohánělo asi patnáct krásných urostlých Tibeťanů v obrovitých sametových a kožených botách, byli zabalení v kožešinách a brokátech, na krku stříbro a nefrity, na hlavě čepice vyšívané zlatem. Od té chvíle jsme se od nich nemohla odtrhnout a oni mě neodháněli, naopak, hráli se mnou všechny možné hry a chránili mě... (str. 17)

Zboží zařazeno v kategoriích