Konfršt Jan: Poutník (prostorem a časem)

Bližší informace

Poutníkem je Jan sám, a to, že nás donutí v letu se zastavit a nejenže nepadnout, ale měkce spočinout na louce vzpomínek, je velice potřebný zázrak v dnešní uchvátané době, v níž jsme nabádáni, co musíme a přesvědčováni, co chceme.

Janova filosofie je jednoduchá a zároveň závratná. Spolu s ním putujeme v příběhu jedné noci za oním neviditelným bodem ve vesmíru a zjišťujeme, že na jeho cestě ke studánkám víry potkáváme i my nám tak známá místa: bludné kameny, rozcestníky i palouky na kraji tichého lesa věčnosti.

Pěšiny nálezů a ztrát na mapě Janova života jsou nám blízké. A když přikládáme rty k nebeské hladině, někdy na chvilku zahlédneme svoji tvář. Někdy šťastnou, někdy znavenou, někdy vystrašenou. A najednou na cestě za Bohem zjistíme, že jsme potkali sami sebe. Dospíváme s Janovou knihou v biblickém příběhu, kdy slyšíme význam těch starodávných slov tak, jak jsme je předtím neslyšeli. Když bloudíme, jak neviditelná nitka nás vede neslyšná písnička lásky. A když někdy na té naší louce už padáme únavou a hvězdné nebe je rozostřené úzkostí všech trosečníků, vždy zjistíme, že nejsme opuštěni, že nejsme nikdy sami. V tom je možná ten největší přínos Janova příběhu. V téhle studánce víry je voda léčivá, na tváři nás chladí kapičky naděje, na jazyku cítíme chuť pokory, na rtech zavoní bylinky lásky a spolu s průvodcem Davidem budeme rozmlouvat o daru pomíjivé věčnosti života.

František NovotnýKniha Poutník je románovým zpracováním tématu, kterému se autor věnoval formou eseje již v knize "Co když to bylo tak... Přemýšlejme".

U vědomí toho, o jaké téma jde, za jak závažné je považuje, a s ohledem na to, že ústřední postavou obou knih je Ježíš Kristus, vážil každé slovo i proto, že nabízí velmi odlišný pohled na obecně uznávané historické reálie.

Během jedné jediné noci nás David v roli vypravěče seznámí se životním příběhem nejen samotného Ježíše Krista, ale i jeho staršího bratra Jakuba a brzy poznáme, jak blízcí si byli a co jeden pro druhého znamenali.

Autor píše bez jinotajů, srozumitelným, krásným jazykem a přibližuje nám Ježíše jako obyčejně neobyčejného člověka v proměnách času.

---

...Výraz Davidových očí byl proměnlivý. Dokud plynule vyprávěl o čemkoli, co měl ve své paměti pevně zakotvené, měl v očích jiskru. Jejich výraz byl plně přítomný. Jakmile ale potřeboval své vyprávění doplnit o cosi, co neměl původně na mysli, anebo si souběžně vybavil ještě něco, co bylo uloženo ještě hlouběji, pak jeho pohled zmatněl, zvláčněl a díval se přitom skrze mě kamsi do dálky. Do dávné minulosti.

"Navenek vlastně hráli divadlo a časem v něm našli i zalíbení. Vzniklo mezi nimi tiché spojenectví, které postupně přecházelo ve spiklenectví, v němž oba nacházeli zvláštní zálibu. Byl jsem v samotné středu dění. Věděl jsem mnohem víc než ostatní i díky tomu, že jsme si byli s bratrem hodně blízcí. Byl jsem jeho domácím důvěrníkem. V proměnách času jsem si jen nebyl jist, komu bratr, puzen touhou tomu či onomu porozumět, dává přednost. Na něco se raději ptal mě, s něčím se raději obracel na rabína Eldada. Nebylo pochyb ani o tom, že se měli rádi i lidsky, že mezi nimi vzniklo i silné citové pouto. V pozadí jejich spiklenectví nebyl jen společný zájem hlouběji porozumět všem dosud neodhaleným tajemstvím víry." V podtónu Davidova hlasu jsem zaznamenal smutek. Závojem smutku měl teď zahalen i zrak. "Byly chvíle, či spíše delší časová údobí, v nichž jsem na rabína téměř žárlil. Já chtěl být tím, na koho se bratr bude obracet ve chvílích své nejistoty, svého tápání! Přál jsem si být mu rádcem po všech stránkách, ve všech ohledech. S pocity žárlivosti na rabína Eldada jsem se ale časem..."

Větu David nedokončil. Vyvstal mi před očima obraz, jako by se hroutil sám do sebe. Trochu se i nahrbil, celý se choulil. Údobí života, k němuž se teď ve vzpomínkách vracel, muselo pro něj být osobně velmi bolestné...

(str. 76)

Zboží zařazeno v kategoriích