Dosoudil Martin: Příležitost

"Zprvu trpké zdá se, však kvete po svém v osobité kráse" – tak tento verš bych si rád vypůjčil na uvedení knihy Martina Dosoudila "Příležitost". Do knihy jsem se zpočátku nemohl začíst – připadala mi často příliš osobní. Teprve v druhém kole jsem začal vnímat její velký přínos, kdy právě přes osobní studium různých známých děl (jmenujme např. Walschovy "Hovory s Bohem", dílo Paula Bruntona či Ramany Maharšiho) i setkání s duchovními učiteli dochází k vlastnímu postupu na stezce vpřed a tím inspirujícímu příkladu pro další hledající. Jedním z klíčových momentů je setkání s Janem Konfrštem, se kterým autor spolupracoval i na knihách z edice "povídání s Janem", kde sehrával roli "druhého v rozhovoru". Tázajícího se, ale též sama sobě si odpovídajícího.

Nyní máme v rukou jeho knihu vlastní, která, jak je případně uvedeno na záložce "Provokuje k úvaze o roli myšlenky, k souznění vědy, filozofie a náboženství, k zaujetí pro rozum a poznání či k přemýšlení o významu člověka ve vesmíru". Příjemné přitom je, že autor neoperuje s žádnou vírou, dogmaty či axiomy, ale zcela racionálně a postupně poznává. Zjišťuje tak, že duchovnost není nějaký nedostižný cíl určený mudrcům, ale skládá se z tisíců střípků, které teprve nenápadně a nepozorovaně do sebe zapadnou. Na správné cestě je ten, kdo myslí opravdově a se srdcem. Dejte pár buchet pošťačce, která přinese dopis. Naopak se však nenechte zmanipulovat dogmaty vytvořenými k ovládání společnosti. Doporučuji.Byl jsem si vědom toho, že chci-li pokračovat v hledání, musím se zřeknout vína. S obtížemi jsem se stal abstinentem, přestože víno mi bylo božským nápojem. Nedovedl jsem si představit, že jej navždy přestanu válet pod svým rtem a cítit jeho charakter, který mu vtiskly dubové sudy, v nichž leželo několik let, a sluncem prohřáté vápencové skály, provrtané vitálními, až čtyřicetimetrovými kořeny vinné révy, hledajícími vláhu a minerální podstatu úchvatného nektaru. Vzpomínal jsem na zářící, inteligentní a šibalské oči vinařů, pyšně nalévající uleželé hnědočervené zlato do malých skleniček, postavených na doslouženém sudu. Stál majestátně uprostřed tmavého staletého sklepa, od středověku provoněného láskyplným zpracováváním plodů nádherné přírody. Po zvednutí sklenice ze slavnostně prostřeného stolu, zářící čistotou a naplněnou skvostným burgundským vínem, jsem nejprve vnímal jeho vůni. Obřadně jsem jí zatočil, aby těžko postihnutelný vír tekutiny vydal ještě více omamující vůně hroznů s náznakem aroma vzácného ovoce. Po hlubokém nadechnutí jsem se ztotožnil s vůní vína a omámen jejím objevím jsem pomalu, s přivřenými víčky, zvedal sklenici k ústům. Harmonie dotyku tenkého skla s mými rty byla předzvěstí blížícího se chuťového požitku. Tekutina pomalu opouštěla své naleštěné vězení a stékala do mých úst. Mísila se se slinami mé nedočkavé touhy vnímat ten ušlechtilý zázrak přírody. Chuť zaniklé sladkosti vybudila buňky úst do zvláštní strnulosti, která pomalu opouštěla rty a pronikala celým tělem. Rty byly obdařeny pamětí, neboť se nechtěly rozloučit s příčinou tak intenzivně vnímané slasti.

Nelze se divit, že otcové textů Nového zákona opěvující Ježíše a jeho poselství, vzdávali hold i vínu. Věřím, že láska k Božímu synu a prožitky, srovnatelné s mými, mohly být příčinou vzniku symbolu prolité krve..

(str. 114)