Jandová Lucie: Temné matky a jejich dcery

Místo mateřské lásky se jim totiž dostalo mateřského zranění. I my, autorky této knihy, s tím máme zkušenost. I ono se stalo motivací k jejímu sepsání. Mapujeme v ní vztahy mezi temnými matkami a jejich dcerami. Když nám dcery vyprávěly své příběhy, bylo znát, že se noří do hlubin, kam se běžně nechodí. Často tvrdily, že je máma měla ráda, a potom prozradily, jak taková láska vypadala...Julie - příběh první

Se svým druhým manželem si pořídili chalupu s velkou zahradou v nádherném koutě Českého Švýcarska. Po rozvodu ho vyplatila, ale teď sama splácí hypotéku a ještě podporuje mladší dceru na studiích. Jednou by na chalupě chtěla trvale žít. Ve svém vysněném místě však zažila nepříjemnou scénu s vlastní matkou. Kolikátou už?

"Nenávidím tě tak, že s tebou nemůžu být v jedné místnosti! Jsi zrůda!"

Stojí před ženou, jejíž rysy se jí zrcadlí v tváři, uprostřed rodinné slavnosti, kterou uspořádala. "Jako už tolikrát prožívám směs studu, pocitu nepatřičnosti, výčitek svědomí, zpytování, co jsem udělal špatně, hanby a viny. Směs, na kterou jsem bezmála půl století zvyklá. Matčina slova se mě nedotkla víc, než obvykle. Zato mě utvrdila v přesvědčení, že to vzdávám. Že už nebudu dcerou, která se pořád snaží navázat vztah se svou matkou. Která je pořád ve střehu, aby neřekla něco, co se matce nebude líbit. Která se snaží dokázat, že ona za lásku a přijetí stojí. Protože to je role, kterou hraju téměř padesát let. A nejen s matkou.

Dlouho jsem nechápala, proč moje dvě dospělé dcery vyhledávají moji společnost. Proč mě chtějí navštěvovat, povídat si, vést dlouhé telefonní rozhovory. Tedy rozumějte: ne, že se to tak nedělo a že bych nebyla ráda. Jen jsem tomu tak docela nerozuměla. I já jsem měla potřebu popovídat si s matkou, ale bylo to pro mě nebezpečné. Věděla jsem, že se po dvou, třech telefonátech z jakéhokoli důvodu urazí a položí mi telefon. A já jí jako poslušná dcera budu muset znovu zavolat a dělat, jako by se nic nestalo." ...

(str. 7)