Holte Ole Martin: Bůh na ulici - Jak jsem našel lidskost na dně ...

Mluvit řečí smrti

Když člověk žije na ulici, neustále se musí vyrovnávat se smrtí. Je spíš běžnou událostí než výjimkou, že někoho ztratí kvůli předávkování, sebevraždě, nehodě, nemoci či vraždě. Mnozí lidé na ulici sami předávkování zažili a ocitli se na prahu smrti. I vícekrát. Myšlenky na sebevraždu nejsou nijak výjimečné. Leckdo se o ni už pokusil. A mnohým se to podařilo. Norsko se stále nachází na špičce evropské statistiky co do počtu předávkování.

Řada bezdomovců svůj život popisuje jako nežití, jako život, který nestojí za to žít. Smrt je v mnoha ohledech lidem na ulici společníkem. Klinická psycholožka Lisbeth Brudalová si v knize Vědomí smrti: volba mezi životem a smrtí klade důležitou otázku:

Je možné, že to, co žene některé narkomany na okraj propasti, pramení v zásadě z touhy po proměně a obnově? Jsou v pasti hlubokého zklamání - a tak mají potřebu vymanit se ze začarovaného kruhu? (...) Můžeme to s velikou nadsázkou popsat tak, že hledají smrt ega v pozitivním slova smyslu? Nové vědomí? Stav vědomí - vědomí smrti -, v němž se mezi smrtí a životem nenachází žádný rozpor? Jenže nakonec to nedokážou - nenajdou cestu ven. Jako by měli tušení o jakési hraniční oblasti a tu v opojení objevují. Ovšem pak se z ní nevrátí a usídlí se v ní.

Vůči smrti se musejí vymezit všichni lidé. Pokud se vůči ní vymezíme, zmocní se nás existenciální strach. Strach, který všichni potřebujeme. Strach, že nežijeme smysluplně, že tohle bylo všechno, že činíme špatná rozhodnutí. V této perspektivě lze chápat fetování jako přání nepřipravit se o život, jako útěk před strachem ze smrti. Někdo by tvrdil, že propadnout závislosti je zbabělé. Na určité úrovni to tak může být. Na jiné se však závislost dá chápat coby jedna z mnoha strategií, jak se poměřovat s tím, čemu čelíme všichni: se smrtí, s prázdnotou...

(str. 32)