Hirsch Sherre: Lidé plánují, Bůh se směje

Říkejte Bohu, jak chcete.

Jen si uvědomujte, že je Bůh ve vašem životě přítomen. Ale do jaké míry? Jsme v roli cestujících a Bůh v roli řidiče? Nebo je naopak Bůh cestující a my řidiči?

Řekněme, že řídí Bůh. Bůh je Mario Andretti a my jsme jen spolujezdci. Takový Bůh vám možná bude znít povědomě. O tomhle Bohu mě učili v dětství. Stařec s dlouhými, šedivými vousy, který sedí na soudném stolci. S takovým Bohem nad hlavou jsou naše činy relativně bezvýznamné, protože tento Bůh má pro každého z nás velký plán. To, co děláme a říkáme, nám diktuje on. Jsme jeho loutky a on náš loutkář.

Tohoto Boha nezajímá moje utrpení a bolest. Na to je moc vzdálený. Moc zaneprázdněný. Moje bolest je součástí vyššího plánu. Moje utrpení má svůj důvod, i když možná nikdy nezjistím jaký. Možná se z toho mám poučit. Jenže jak poznám, že už jsem se poučila? Že jsem pochopila, co se mi Bůh snažil vštípit? Bude mě zkoušet, dokud nepochopím?

Když otci v padesáti osmi letech našli rakovinu slinivky, diagnóza zněla: nevyléčitelná. Nejdřív jsem tomu odmítala uvěřit. Rok předtím byl v Africe a vystoupil na Kilimandžáro. Působil zdravě a měl před sebou ještě dlouhý život. Prvních pár měsíců vypadal normálně, takže pro mě bylo snadné hrozivou skutečnost popírat. Namlouvala jsem si, že bude výjimkou z pravidla. Dokud se nemoc nezačala projevovat.

Jednou večer na jipce, když začal otec zvracet krev, jsem Boha přímo oslovila. "Přivolal jsi na něj nemoc schválně? Trestáš ho za to, jak s námi špatně zacházel? Může tu škodu nějak vynahradit? Když se bude kát, daruješ mu ještě pár měsíců, pár let, nebo dokonce budoucnost bez nemocí?"

Moje vlastní otázky mě donutily k zamyšlení. Zasloužila jsem si to snad i já? Je mi souzeno sledovat otcovo utrpení a bolestivou smrt, protože jsem něco udělala, nebo naopak neudělala? Po dvacítce jsem s otcem přestala mluvit. Vrací mi to snad Bůh? Zařídil, abych s otcem už nikdy mluvit nemohla?

Nedokázala jsem na to přestat myslet. Sama jsem v životě nadělala spoustu chyb. Zasloužím si také takový trest? Jakou podobu bude mít? A kdy ho na mě Bůh sešle? Můžu tomu nějak zabránit? A jestli ano, budu na to stačit?

Nemohla jsem spát, v tomhle ohledu byl tenhle Bůh horší než kdejaký hororový film.

Pak mě napadlo, jestli to není test. Možná mě Bůh zkouší. Jenže já chtěla odpovědi, ne další otázky. Chtěla jsem vědět, jak obstát. Představa, že je to test, ve měn vůči Bohu podnítila nenávist. Měla jsem na něj chuť řvát ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Poslední, co jsem ve svém žalu potřebovala, byla další lekce. Věřit v Boha, který má pro všechny vyšší plán, by znamenalo, že otci předurčil zemřít dřív, než uvidí svá vnoučata.

Vzpomínám si, že jsem pár dní před jeho smrtí pozorovala starší pár na lavičce v parku. Čím to, že si vysloužili dlouhý život? Má je snad Bůh raději? Je snad můj otec pro vyšší plán postradatelný? Je snad méně důležitý? Musela jsem dát tomuhle Bohu padáka.

No jo, ale když už Boha nezaměstnávám, znamená to, že šéf jsem já? Jestli to teď řídím já, tak co dělá Bůh? Že by jen přihlížel otcovu utrpení? A pozoroval, jak s bratrem pláčeme nad jeho smrtí? Naladil si snad Bůh můj život, jako si já pouštím sitkomy? Ze života rabínky Sherre? Copak se Bůh nedokáže vcítit do postav?

Ještě horší však byla varianta, že jsem s Bohem úplně ztratila spojení. To by znamenalo, že jsem na světě dočista osamocená. Že na mých pozemských skutcích pranic nezáleží. Boha nezajímám, protože mě nezná. Vůbec v jeho Božím plánu nefiguruji.

Představa bezmocného či lhostejného Boha pro mě byla stejně problematická jako představa Boha všemocného. Věděla jsem, že potřebuji něco jiného. Boha, který mě možná mnohonásobně převyšuje, ale zároveň mu na mně upřímně záleží. Boha, který se mnou dokáže plakat, dokáže se se mnou radovat, dokáže se se mnou smát.

Nový Bůh

Když jsem se poprvé dočetla, že Bůh nemusí být všemocný, bylo mi patnáct. Nevěřila jsem tomu.

Že by to mohla být pravda, jsem si uvědomila až po letech, když jsem si znovu přečetla Když se zlé věci stávají dobrým lidem od rabína Herolda Kushnera. Vyvedlo mě to z míry. Bůh tedy neřídí svět? Bůh nezasahuje do našich záležitostí ani do záležitostí vesmíru? Bůh nemůže za všechno zlo světa? V tom případě je možná Bůh z obliga!

Uvědomila jsem si, že starostlivého Boha potřebuji mnohem víc než všemocného. Víc potřebuji Boha, který mě utěší, když se trápím, než Boha, který je za mou bolest zodpovědný...

(str. 72)