Hejtmánková Petra: Čakrové pohádky

Na okraji lesa, daleko od lidských obydlí, žil pavouček Smutníček. Bydlel v krásné pavučince mezi dvěma malinovými keři a každé ráno, když se probouzel, viděl před sebou rozkvetlou louku, na které žilo plno dalších zvířátek. Pavouček s nimi ale nemluvil. Byl totiž pořád rozmrzelý, jen tak vysedával na své pavučině a pozoroval okolí.

Jednoho rána k němu přiletěla beruška. "Ahoj, jak se jmenuješ?" zeptala se ho. Pavouček dělal, že ji nevidí a mumlal si něco pro sebe. "Já jsem Amálka. A ty?", nenechala se odbýt. "Jmenuji se Smutníček," řekl a přitom se na berušku ani nepodíval. "Ty tady žiješ v pavučině na okraji lesa sám? Proč někdy nesejdeš k nám na palouček mezi nás ostatní, co žijeme hned vedle tebe?" pokračovala Amálka.

To už se pavouček otočil a pohlédl berušce zpříma do očí. "Vy byste mě vzali mezi sebe?" zeptal se překvapeně. "Vždyť k čemu bych vám byl dobrý? Nic pořádného neumím a často mám špatnou náladu. Každý den pozoruji, jak je na paloučku živo, jak mravenečci od brzkého rána pracují, jak včelky sbírají med, motýli poletují nad rozkvetlými květy, broučkové pobíhají sem a tam. Je to taková krása, dívat se na vás všechny, ale nikdy bych si nepomyslel, že toho mohu také být součástí. Jsem jen obyčejný pavouček. Jmenuji se Smutníček, protože necítím žádnou radost ze života. Každý den si vysedávám ve své pavučince a nemám žádné kamarády," posteskl si. Beruška se na něj usmála a pozvala ho na druhý den na palouček.

Smutníček už nemohl dospat. Byl nedočkavý a trochu se i bál setkání s ostatními. Vstal už při východu slunce a vyhlížel berušku. Ta si dala načas.

Ukázala se až před polednem, když už bylo slunko vysoko. "Ahoj Smutníčku," zvesela ho vítala Amálka. "Jsi připravený podívat se mezi nás? Pavouček si zprvu nebyl jistý, jestli chce jít mezi zvířátka. Nebyl totiž zvyklý mluvit s ostatními. Rád by se však zapojil do života na paloučku. "Jsem připraven," zvolal nakonec a spustil se po pavučině dolů na trávu.

Když společně dorazili na palouček, vítali je všichni obyvatelé, kteří se sešli, aby se mohli s pavoučkem pozdravit. Smutníček byl překvapený, kolik zvířátek si kvůli němu našlo čas. "Smutníčku, kdo ti vybral tvoje jméno? Jak stavíš svojí pavučinu, ukážeš nám to? Proč si s námi nehraješ? Budeš za námi chodit na palouček každý den? Jsou všichni pavoučkové oranžoví tak jaký ty?" začaly malé berušky vykřikovat otázky jedna přes druhou.

A tak začal pavouček vyprávět o svém životě, jak se často cítil smutný, protože kolem sebe neměl nikoho s kým by si mohl popovídat. "Myslel jsem si, že už nemůžu být nikomu prospěšný, ale teď vidím, že to tak není," poznamenal radostně Smutníček. Těšilo ho, že ostatní zajímá, co jim říká. Pozoroval malé berušky, jak mu visí na rtech, a už se nemohl dočkat, až si s nimi bude hrát. Najednou se cítil mnohem lépe než kdy předtím...

(str. 23)