Hancock Graham: Tajemství Marsu - příběh konce dvou světů

Bližší informace

"Začnete číst knihu navečer a odložíte ji až k ránu, přečtenou do konce. Vyvolá ve vás úžasný dojem... Máte pocit, že se podstatně změnil celý váš pohled na svět. Budete usínat s pocitem, že nic už není jako dřív." Sunday Telegraph

"Čte se spíš jako detektivka než jako historický suchopár...Je to zcela jasně bestseller." Big IssueMars je planeta mnoha záhad, jejíž historie se skládá jen ze samých dohadů a jejíž pravý význam ve sluneční soustavě je zatím neznámý. Jisté je jenom to, že kdysi žila, byla bohatá na dešťové srážky, řeky, jezera a oceány, a že nyní je pustá a mrtvá.

Vědci se shodli na tom, že Mars zabilo – ani popravilo by nebylo příliš silné slovo – obrovské bombardování asteroidy a kometami. Tisíce ohromných kráterů, které poznamenaly jeho zrůzněný povrch, jsou toho němým svědkem. Je rovněž pravděpodobné, že stejné bombardování také způsobilo kataklyzmatické povodně, které jsme popsali ve 3. kapitole, a nakonec planetu připravilo o hustou atmosféru, takže kapalná voda už na ní nemohla existovat. Jaká událost to asi byla? A co nám říká o povaze vesmíru, v němž žijeme – snad dokonce o kritické situaci samotné Země – když Mars byl tak dokonale zdecimován v době svého největšího rozkvětu?

Astra

Astronomové se shodují na tom, že v rané historii sluneční soustavy docházelo ke srážkám asteroidů s planetami velmi často. Od té doby však počet srážek pravidelnou a předvídatelnou rychlostí neustále klesá. Z toho vyplývá, že lze jasně určit relativní věk každé planety, protože oblasti s velkým počtem kráterů jsou starší než oblasti s malým počtem kráterů. Z tohoto důvodu je jižní vrchovina Marsu s velkým počtem kráterů vždy označována za starší než planiny na severu s „nedávno upraveným povrchem“.

Podle geografa Donalda W. Pattena a inženýra Samuela L. Windsora je to však jinak. Tvrdí totiž, že obětí „dodatečného bláznivého bombardování“ nebyla severní hemisféra Marsu (jak tvrdí jiní učenci), ale jižní. Říkají, že tato dodatečná sprška kosmických úlomků je jediným důvodem, proč má jižní hemisféra více kráterů než severní - což znamená, že její povrch není starší než severní planiny. A i když se o tom sami nezmiňují, z jejich nálezů vyplývá zajímavá možnost: ztráta severní kůry možná nebyla způsobena přímými dopady někde na severu, ale byla důsledkem ničivých dopadů na jihu.

V současné době tvoří sluneční soustavu devět planet:
Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Podle teorie Pattena a Windsora existovala kdysi v oblasti současného asteroidového pásu ještě jedna malá, desátá planeta, obíhající mezi Marsem a Jupiterem, která se srazila s Marsem. Tuto hypotetickou planetu nazývají „Astra“ a jsou přesvědčeni, že ji Mars přitahoval jako plamen můru a pak byla zničena, když se dostala do „Rocheova limitu“ větší planety. Tímto technickým termínem astronomové označují zónu, která obklopuje každý objekt o větší hmotnosti, vytvářející gravitační pole ve vzdálenosti 2 až 3 poloměrů daného objektu. Ve skutečnosti je to nebezpečná Zóna, která každý objekt s menší masou nebo slabším gravitačním polem, který se do této zóny dostane, rychle elektromagneticky vypudí nebo, což je běžnější, vystaví nesnesitelnému přílivovému tlaku a dezintegruje.

Rocheův limit dělá dojem jakési magie, je to neviditelné silové pole. V případě porušení Rocheova limitu planety je nutno počítat s tím, že se planeta bude bránit a vetřelce, skoro jako živočich, zlikviduje. Při takové události utrpí planeta která se brání, vážnou a někdy i neodstranitelnou škodu, protože na ni dopadnou tisíce úlomků zničeného vetřelce, někdy o značné velikosti. Avšak přesto je taková škoda méně vážná, než skutečná srážka dvou těles planetární velikosti.

Patten a Windsor jsou přesvědčeni, že „Astra“ se dostala do vzdálenosti 5000 km od Marsu, daleko za Rocheův limit, a byla roztrhána gravitačními a elektromagnetickými silami. Hemisféru Marsu, která k ní byla právě natočena, přitom postříkala rychlými projektily, které dopadly současně ze stejného směru. Podle těchto dvou badatelů o takové explozi nad jižní hemisférou Marsu existuje dostatek důkazů, a upozorňují na strmý okraj nebo hranu, která vyznačuje prudký pokles v hustotě kráterů na Marsu. Tato hrana (dělící čára) je tam, „kde přestávají zásahy z velkých kusů“ a kde začíná klidná [severní] hemisféra rudé planety. Tento okraj je nápadný každému, kdo uvažuje o roztříštění asteroidu na Rocheově limitu Marsu. Astronomové, kteří nechtějí přemýšlet o planetárních katastrofách, dosud nejsou schopni vidět to, co je naprosto zřejmé. Nejdále na sever sahá tato hrana ve svém severozápadním kvadrantu v průsečíku 400 severní šířky a 320 západní délky. Nejjižněji sahá hrana do šířky 420 a 1100 západní délky. Jestliže hranu očekáváme, není těžké ji najít. Je přesně na tom místě, na kterém by byla, kdyby Mars prožil náhlou, intenzivní patnáctiminutovou smršť úlomků, která by zasáhla jenom jednu jeho stranu...

Ani tito dva badatelé, stejně jako zastánci bombardování pouze severní části, bohužel nenavrhují přesvědčivý mechanismus, kterým by se Astra - jejich hypotetická desátá planeta - dostala do dráhy srážky s Marsem. Jejich teorie v podstatě vychází z předpokladu, že současná podoba sluneční soustavy je teprve nedávná a že oběžné dráhy planet byly původně značně odlišné.

S tímto aspektem Pattenovy a Windsorovy hypotézy by patrně souhlasilo málo učenců. To však ještě neznamená, že je mylná. Kromě toho i v případě, že se naprosto mýlí co se týče mechanismu, mohou mít ještě stoprocentní pravdu v jiných věcech.

Pravdu by totiž mohli mít v existenci Astry, nebo něčeho velmi podobného. Nelze totiž s jistotou vyvrátit hypotézu, podle níž byla příčinou tisíců kamenných střel, velkých i malých, které obíhají v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, exploze desáté planety. A opravdu, již v roce 1978 takto argumentoval ve vědeckém časopisu Icarus astronom Tom Van Flandern z Námořní observatoře USA ve Washingtonu D.C. Ačkoliv připustil, že ho nenapadá, co by mohlo výbuch planety způsobit, předložil přesvědčivé důkazy o tom, že nějaká desátá planeta mezi Marsem a Jupiterem skutečně mohla být zničena - podle něho asi před pěti miliony lety - a mohla být Příčinou nejenom pásu asteroidů, ale také komet, pronikajících do vnitřní oblasti sluneční soustavy.

Další hlavní myšlenkou Pattena a Windsora je těžké bombardování výlučně jižní strany Marsu. To je přinejmenším SVOU podstatou neméně pravděpodobné než široce přijímaná teorie o „statistickém nahromadění dopadů“ na severní hemisféře. Dále je tu stále více důkazů o tom, že jih opravdu mohl být cílem takového bombardování.

Zboží zařazeno v kategoriích