Dubská Kateřina: Malé zázraky

Bližší informace

Když ji před převozem domů přišli navštívit přátelé, až ji překvapil vlastní údiv nad tím, že jde všechno i bez ní. Kluci se o sebe vzorně starají, poslouchají na slovo, věci nehledají, a dokonce se sami dokázali sbalit. "jak je to možný, oni?" vykulila oči a v té chvíli ji poprvé napadlo, jak nezvyklá je pro ni samotnou situace, kdy se musí smířit s cizí pomocí a projevenou samostatností svých synů. "Proč to nešlo dřív?" ptala se zimní krajiny za okénkem sanitky a občas zasykla nad příliš prudkou zatáčkou. "Co když už nebudu nikdy pořádně chodit? Právě já, která pořád jenom někam spěchá a běží, aby všechno stihla?" Obrazy osamělých statků na stále nižších kopcích kolem nahradil obraz usedlosti, na které se narodila, a rychlosti, s jakou uběhlo její dětství plné pohybu, od chvíle, kdy udělala první krok. Řada mladších sourozenců a život venkovského statku, kde je pořád spousta práce, každodenní úprk na autobus do školy v nedalekém městečku, časné vstávání a další běh na vlak do vzdálenějšího města na gymnázium. A otec, který si večer upracovaně mručí pod fousy: "Na co ti je nějaká střední škola? Učňák by byl rozumnější." Ten neustálý pocit sedící za krkem, že mu musí dokázat, jak na všechno stačí, přestože se nikdy nedočká pochvalného slova, jen dalších a dalších úkolů. A ta věčná potřeba všem dokázat, že vše zvládne, líp než oni, protože musí...

(str. 93)

Zboží zařazeno v kategoriích