Čínský mudrc Tao

Láska

Byl opět večer. Prodlévali jsme na svahu chlumu, ponoření do pozorování krajiny ve velkém ztišení slavnostní chvíle soumraku. Hory kolem v dáli činily dojem, jako by v oddané pokoře klečely pod oblohou, přijímajíce zvolna se snášející požehnání klidu noci. Osamělé stromy tu a tam podél návrší stály nepohnutě, podobny bytostem, hroužícím se v rozjímání. Moře samo šumělo zdálky a neurčitě, jako by se ztrácelo ve své vlastní velikosti. Mír spočíval na všem a jen jemné zvuky vystupovaly ze všech stran, přirovnatelné k ohlasu tiché večerní modlitby. - Vše obracelo se do svého nitra, blíže k oné nejhlubší společné podstatě. 

Mudřec stál vzpřímen s přirozenou důstojností, ctihodný jako chrám.

Přišel jsem znovu, abych se ho tázal. Neb duše má nenacházela klidu a mocné hnutí mne rozechvívalo. Nyní však, když jsem dlel u něho, nemohl jsem skoro najít slova; zdálo s mi, jako by toho nebylo více ani třeba, jako by vše bylo již samo sebou patrné. - Nejevilo se tu vše jednoduché a dobré? Nebylo to zrcadlení mého nejvlastnějšího vnitřního bytí, co jsem zde v kráse sklonu dne viděl kolem sebe? ---

Ale konečně jsem se vytrhl z těchto pocitů a přerušil svým hlasem posvátné ticho okolí.

"Otče," pravil jsem skoro truchlivě, "všechna tvá slova zní ve mně a jejich balzám plní mou duši. Nejsem již svou dřívější osobností. Je mi, jako bych snad zemřel, a nevím, co se ve mně děje, každým dnem, každou nocí - že je mi tak volno a vždy jasněji a tak prázdněji v mém nitru. Otče, vím to, je to Tao, je to skonávání a vznešenější obrozování, ale není v tom láska a bez lásky zdá se mi být Tao jen chmurným klamem."

Stařec se rozhlížel po šerém obzoru a mírně se usmíval.

"Co je láska? tázal se klidně. "Zdalipak to dobře víš?" 

...

(str. 47)