Chaya Lucie: Moderní kurandera - cesta za voláním srdce

... Jednoho jarního dne, když už jsme s Lukášem byli opět zpátky v Čechách, si tak sedím pod lípou před svým domem v Liberci. Kochám se tou nádherou rozkvetlé přírody a poslouchám ptačí zpěv oslavující znovu se probouzející život. V ruce držím Proroctví Kurandery, které jsem právě dočetla. Taky dobrá. Přemítám, jaké nakladatelství oslovit kvůli překladu první Mamaniho knihy, abych dostála svému slibu. A pak mnou projede blesk vzpomínky. Úplně jako do Kantu v první kapitole. Až se z toho musím celá oklepat. Vždyť já nikoho hledat nemusím. Já přece jednu nakladatelku znám! pomyslím si. V dobách, kdy jsem krátce po rozvodu s Lukášovým otcem příležitostně tlumočila pro jednoho italského novináře, který se pak stal na několik let i mým partnerem, jsem pro něj tlumočila rozhovor s majitelkou nakladatelství Motto Romanou Přidalovou a jejím manželem, známým jazzovým hudebníkem. Padly jsem si vzájemně do oka od první chvíle a oboustranné sympatie umocnil i fakt, že měla jen o tři měsíce mladší deru, než byl můj tříletý syn Lukáš. A ještě k tomu bydlela jen asi deset minut chůze od rodinného domu, kde jsem měla pronajatý byt. Několikrát jsme se pak viděly i s dětmi, které si spolu spokojeně hrály. Když jsem se potom z Prahy odstěhovala do Liberce, ztratily jsme kontakt. Kolik uběhlo let? Nejméně osm. Jestli si mě bude vůbec pamatovat. V telefonu jsem mělo dokonce ještě uložené její číslo. Za pokus nic nedám, řekla jsem si a zmáčkla na svém telefonu tlačítko volat...

(str. 73)