Čagánek Michal: Zastaveno (poslední kusy, horší stav)

Bližší informace

Kniha se zvláštní silou. Přestože v próze, dýchá z ní poezie. Přestože o dívcena okraji společnosti, přesto i o vás. Utrhněte se ze vleku, na který vás zavěsili jižve školce a utečte spolu s hlavní hrdinkou. Někam daleko, někam kde se neměříčas vteřinami, někam, kde důležité bude mít svoje místo u stolu...

Zvu vás k hostině u této knihy. Ručičky hodin znehybněly. Zastaveno. Běžnáidentita zůstala v zastavárně. Zastaveno. Zůstala odvaha milovat...

---

Černá, bílá, můžeš, nesmíš. Jednoho dne je toho příliš. Laura, až dosud ochočené zvíře, jehož jedinou zbraní jsou instinkty opustí školu, rodiče i přítele, aby se vydala hledat sama sebe. Průvodcem na této nelehké cestě se jí stává Smíšek, svérázný umělec žijící společně s malou dcerkou prostým životem na samotě v pohraničních horách. Je možné utéct své vlastní minulosti? Jak zastavit neustálý proud myšlenek? Kde končí země a začíná nebe? Je absolutní tma nebo světlo? To jsou některé z otázek, které Lauru čekají na její cestě za poznáním. Michala Čagánka znají čtenáři především jako básníka, autora krátkých próz nebo textů k vlastním písním. Nyní se pustil o krok dál a napsal román. To by ovšem nebyl Michal, aby se i jeho novým příběhem neprolínala skrytá poetika všedního dne, nadčasové vnímání sebe sama a křehkost a zároveň neotřesitelná hloubka života. I takové je Zastaveno....A vše je hotovo.

Dál vidím doktora Krupku, jak svléká bílý plášť a věší ho na skobu zaraženou pro tuto příležitost před lety do zdi ordinace upravené bez velké fantazie z jedné místností jeho přízemního domu. Příliš dlouho se tím pláštěm nechal tísnit jak těsnou kůží. Příliš dlouho si namlouval, jak nebezpečné je zůstat nahý ve světě plném kopanců a ran.

"Čert vem kopance." řekl si Krupka a zavěsil plášť.

"Co budu dělat teď? Co bych dělal?! Likéry přece!" řekl si Krupka jedním dechem a plášť oblékl nazpět.

Už ne jako doktor, ale jako Matěj Krupka - Likéry pro radost těla i ducha.

Po dědovi zdědil fůru receptur, jako kluk mu často pomáhal a jako dospělý se kolem fajnového pití vlastně taky pořád točí, tak proč se netočit dál a pořádně.

Na dalším obrázku je paní Berta. Manželka strejdy Karla, křehké stvoření, které takřka nevychází z domu. Váží dlouhou cestu až na naši samotu, pěšky a v dešti, který nastává. U dveří jí dojdou síly, usedne na práh a začne plakat.

Někdo ji tiše obejme. Je to Smíšek a ona nemusí nic říkat, aby věděl, proč přišla. Co se stalo Karlovi, s čím ho odvezli do nemocnice a na co umřel. Podle nich.

"Není mrtvý, jenom spí," řekne Smíšek pokojně a žena se začne třást. Ta slova dobře zná, ví, kdo je pronesl a co se dělo pak. Už nepláče. Dívá se na Smíška, jeho úsměv proniká do jejího srdce a rozpouští poslední zbytky strachu. Místo nich se objevuje jistota. On žije. Opravdu. Ženiny oči zaplaví nový příval slz. Hluboká vděčnost zvedla jejich stavidla...

(str. 127)

Zboží zařazeno v kategoriích