Bowen Will: Příběhy štěstí

Šťastný tulák 

Ta nová ve městě se svému strachu postaví tím, že se vydá na cestu.

Cestuji ne proto, abych někam šel, ale abych šel. Cestuji kvůli cestování. To podstatné je být v pohybu. (Robert Louis Stevenson)

Vzduch byl naplněný zvukem tenisek, jak pobíhají sem a tam po kluzkém mramoru. Jejich pískání bylo slyšet i přes lomoz vzrušených hlasů předpubertálních dětí.

Dee nikdy předtím neslyšela tolik hluku. Přitiskla si knížky pevně k hrudi a šla, s hlavou svěšenou, a zírala na podlahu pod nohama. Občas se podívala nahoru a pokusila se přečíst jména učitelů vytištěná velkými písmeny na malých cedulkách připevněných k těžkým dubovým dveřím.

Vítej v sedmé třídě ve velkém městě, pomyslela si.

"Paní Allison .. paní Allison," opakovala si sama pro sebe. Uprostřed toho bzukotu se uklidňovala tím, že sledovala nehybnou podlahu a opakovala si jméno své učitelky jako mantru.

Když zahnula za roh, zvadla hlavu a narovnala krk, aby se podívala na cedulku za dvěma chlapci, kteří postávali před dveřmi do třídy a smáli se a navzájem se strkali.

Poprvé v životě se cítila malá. Průměrná výška dvanáctileté Američanky je pět stop a čtyři palce, tedy asi 164 centimetrů. Dee měřila čtyři stopy a tři palce, tedy asi 131 centimetrů. Je maličká - je jako skřítek. Je roztomilá, a velká část této roztomilosti je dána tím, jak je malinká.

V té chvíli jí drobná postava nedodávala na roztomilosti, ale na frustraci. Jak pátrala, zdálo se, že mezi ní a jednotlivými cedulkami s názvy tříd je neustále nějaký vyšší student...

(str. 156)