Bach Richard: Most přes navždy /Synergie/

Autor: "Tato kniha je příběhem o rytíři, který umíral, a princezně, která mu zachránila život. Je to příběh o kráse a netvorech, o kouzlech a pevnostech, o silách smrti, které jsou zdánlivé, a silách života, které jsou skutečné. Je to vyprávění o jednom dobrodružství, které je podle mě v každé době tím nejdůležitějším"

Dvanáctá

Celé minuty jsme neprohodili ani slovo.

Leslie Parrishová seděla tiše na své straně šachovnice z ořechu a borovice a já seděl na své. Devět tahů hry, která mi brala dech, byla místnost tichá až na jemný šelest, když se jezdec nebo dáma posunuly na své místo nebo ho opustily, až na příležitostné hmm nebo íík, jak se silové čáry na šachovnici pozvolna rozevíraly a s hlukem uzavíraly.

Hráči šachů vykreslují své portréty každým tahem svých figur. Paní Parrishová ani nepodváděla, ani nepředstírala, že se o to pokouší. Hrála se široce rozevřenýma očima přímou silovou hru.

Pozoroval jsem ji přes konečky prstů a usmíval se, i když mi právě sebrala střelce a vypadalo to, že mi v příštím tahu vezme jezdce, na jeho ž ztrátu bych těžce doplatil.

"Jedete nahoru?" volala a běžela halou k výtahu.

"Ano." Podržel jsem dveře, dokud nenastoupila. "Kam jedete?"

"Třetí, prosím," řekla. To bylo i moje patro.

Dveře vteřinu vyčkaly a pak se potichu zavřely. 

Modrošedé oči ke mně vyslaly poděkování. Opětoval jsem ten pohled ani ne čtvrtinu sekundy, jen abych jí řekl, že jsem rád, že jsem mohl počkat, a pak jsem se zdvořile podíval jinam. Zatracená zdvořilost, pomyslel jsem si. Jaký nádherný obličej! Viděl jsem ji snad v kině? V televizi? Neodvážil jsem se zeptat.

Jeli jsme beze slova nahoru. Dosahovala mi k rameni, zlaté vlasy stočené a upevněné pod čapku barvy koření. Není oblečená jako herecká hvězda: opraná pracovní sukně pod rezervním námořnickým pláštěm, modré džíny, kožené boty. Takový krásný obličej!

Natáčí film, pomyslel jsem si. Dělá ve štábu techničku?

Jaké potěšení by bylo ji poznat. Ale je tak vzdálená... Není zajímavé, Richarde, jak nekonečně je daleko? Stojíte třicet palců od sebe, ale nemůžete ten záliv přemostit a seznámit se.

Kdybychom tak mohli vymyslet způsob, pomyslel jsem si, kdybychom žili ve světě, kde y vám neznámý člověk mohl říci, okouzlila jste mě a rád bych vás poznal. A kdyby to kouzlo nebylo oboustranné, byl by tu kód: "Ne, děkuji."

Takový svět však ještě stvořen nebyl a naše půlminutová jízda skončila beze slova. Dveře se měkce otevřely.

"Děkuji," řekla. Spěchala chodbou ke svému pokoji a skoro běžela, otevřela dveře, vstoupila, zavřela za sebou a nechala mě v chodbě samotného.

Kéž bys tak nemusela odejít, pomyslel jsem si, když jsem vstupoval do svého pokoje, který byl vzdálený dvoje dveře od jejího Kéž bys tak nemusela odběhnout!

Tím, že bych popojel koněm, by se mi podařilo převzít vedení na šachovnici a odrazit její útok. Byla ve výhodě, ale ještě nezvítězila. Samozřejmě, pomyslel jsem si. Kůň bere pěšce, kůň bere věž.

Provedl jsem ten tah a znovu se jí zadíval do očí, které překrásně zářily radostí. Kupodivu nad mým protiútokem ani nemrkla.

Rok po našem setkání ve výtahu jsem zažaloval filmového režiséra, že bez mého souhlasu změnil scénář. I když mu soud nařídil, aby neuváděl mé jméno na seznamu těch, kteří se na filmu podíleli, a aby odstranil některé z hlavních změn, když jsem s ním jednal mezi čtyřma očima, sotva jsem se udržel, abych nerozbil všechen nábytek kolem sebe. Museli jsme najít prostředníka, přes kterého bychom spolu mohli hovořit. 

Tím prostředníkem se stala herečka Leslie Parrishová, žena, se kterou jsem tehdy vyjížděl výtahem z lobby do třetího patra.

Při rozhovoru s ní se můj vztek rozplýval. Byla klidná a věcná - věřil jsem jí od první chvíle.

Hollywood chtěl právě zfilmovat mou poslední knihu. Přísahal jsem, že svůj příběh raději spálím, než abych sledoval, jak ho ičí na plátně. Jestli se to má zfilmovat, nebude lepší, když se o to postará moje vlastní společnost? Leslie byla jediným člověkem, kterému jsem v Hollywoodu věřil, a tak jsem odletěl do Los Angeles, abych si s ní ještě jednou promluvil.

Na postranním stolu v její kanceláři byla šachovnice.

Šachové partie v kanceláři byly většinou rozmarem návrhářů, nejroztodivnější věci provedené dámám, střelcům, pěšákům, figury rozeseté na náhodných chybných místech. Tento šachový komplet byl dřevěný soutěžní Staunton, třiapůlpalcový král na hrací ploše o čtrnácti palcích, bílý rohový čtverec po hráčově pravici, jezdci obráceni dopředu.

"Měla bys čas na rychlo hru?" zeptal jsem se jí, když jsme skončili jednání. Nebyl jsem nejlepším hráčem šachů ve městě, ale nebyl jsem ani tím nejhorším. Hrál jsem šachy od svých sedmi let a na šachovnici jsem měl jakýsi arogantní pocit jistoty. 

Podívala se na hodinky. "OK," řekla.

Pak mě úplně rozdrtila. Způsob, jakým vítězila, způsob jejího myšlení mě vždy znovu a znovu okouzloval.

Dalšího rána jsme hráli tři zápasy na dvě vítězství.

Další měsíc jsme založili společnost. Snažila se najít způsob, jak natočit film, na kterém by se toho zkazilo co nejméně, a hráli jsme spolu jedenáct zápasů na šest vítězství.

Potom už nebyly další schůzky nutné...

(str. 70)